Dnes uplyne 45 let od úmrtí spisovatele Josefa Knapa

Josef Knap – prozaik a básník, ruralista, literární kritik a historik, esejista, divadelní referent a teatrolog, se narodil 28. 7. 1900 v Podůlší.  Pocházel z rolnické rodiny. Po studiích na gymnáziu v Jičíně (maturita 1919) studoval na FF UK pražské univerzity a na FF Komenského univerzity v Bratislavě (zde 1924 PhDr. prací o Jaroslavu Hilbertovi). V letech 1925–51 byl vědeckým pracovníkem divadelního oddělení Národního muzea v Praze, od roku 1929 zároveň působil jako literární poradce a redaktor knižnic v nakladatelství F. Topič. V této době hojně cestoval do zahraničí, největší význam měly pro něho návštěvy Švédska a Norska. Za německé okupace byl v letech 1944–45 pracovně nasazen. V letech 1951–55 z politických důvodů uvězněn (v 1967 byl v plném rozsahu rehabilitován). Od roku 1956 byl externím pracovníkem PNP, pro který vytvořil soupisy pozůstalostí Josefa Bartoše (1959) a Otokara Fischera (1959) a uspořádal Archiv Družstevní práce (1971), v roce 1959 pracoval jako stavební dělník. V roce 1960 odešel do důchodu a věnoval se pouze literární a odborné práci.

Přispíval zejména do periodik: Brázda, Cesta, Host, Lidové noviny, Literární noviny, Lidová demokracie, Venkov a Zemědělské noviny. Redigoval časopisy: Most (1923, s Rudolfem Medkem a Bohumilem Kočím), Sever a východ (1925–27, s Janem Knobem, Františkem Křelinou, Václavem Prokůpkem, 1928–30 s Janem Knobem) a knižnice: Fórum (1925–26), Sever a východ (1925–30), Bílé knihy (1929–48), Knihy českých osudů (1939–48), Malá edice (1935–48), Menší knihy (1940–41). – V roce 1988 vyšla v samizdatové edici Česká expedice zkrácená verze Knapových pamětí s titulem Vítr ve starých stromech. – Šifry: K., Kp., (Kp).

V prvních prózách byl Knap ovlivňován vypravěčským lyrismem Fráni Šrámka i tajuplnou iracionalitou lidských pudů a přírodních dějů, jak ji pěstovali někteří skandinávští spisovatelé (zejména Knut Hamsun). Velmi záhy se však tematicky i ideově soustředil na mytizaci selství a venkova a stal se jedním z hlavních iniciátorů a mluvčích českého literárního ruralismu. V duchu ruralistického programu viděl jádro národního společenství a nevyčerpatelný zdroj mravních jistot v sepětí člověka s přírodou a půdou a v rodové sounáležitosti živých a mrtvých (Réva na zdi, Muži a hory, Věno). Do blízkosti románové tvorby tzv. francouzských regionalistů (Charles Ferdinand Ramuz, Jeana Giono apod.) staví Knapovy prózy křesťanská víra a baladické ladění, jakož i téma věčného koloběhu rolníkova života, mýtus absolutní spjatosti člověka s půdou, v jehož osudovém rámci je každý odpadlík od rodné hroudy přísně potrestán (Cizinec, Puszta). Poetické vidění venkova a lyrické přírodní imprese jsou v Knapových povídkách a románech vyvažovány smyslem pro konkrétní detail, jímž autor navazoval na tradice české venkovské realistické prózy. Se snahou o postižení individuálních osudů tak do Knapových prací pronikají i dobově podmíněné sociálně psychologické rozpory, narušující patriarchální jednotu vesnice. Na psychologické prokreslení milostné krize (Vysoké jarní nebe) nebo i životní deziluze (Dívčí hlas) se soustřeďují rovněž jeho nečetné práce s městskou tematikou.
Rozsáhlá byla Knapova činnost literárněkritická a divadelněhistorická. Jako programový teoretik a kritický obhájce ruralismu hledal v meziválečném období východiska tohoto směru zejména v severských literaturách (Literatura české půdy, Cesty a vůdcové). Kromě doslovů a předmluv, jimiž doprovázel díla jemu blízkých autorů (Jan Čarek, A. C. Nor aj.), napsal i několik popularizujících monografií (Hilbert, Fráňa Šrámek, Selma Lagerlöfová). Po druhé světové válce se Knap soustředil (s výjimkou psychologického románu Vzdálená země) na odbornou teatrologickou tematiku a ve svých materiálově bohatých pracích vytvořil plastický obraz českého kočovného divadla 19. století a jeho významných hereckých rodů (Umělcové na pouti, Zöllnerové, Čtyři herečky).

Josef Knap zemřel 13. 12. 1973 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz