Ladislav Fikar – básník a překladatel, se narodil 29. 6. 1920 v Samotíně. Pochází z rodiny malorolníka. Maturoval na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě (1941), poté pracoval jako kancelářský praktikant a účetní. V letech 1945–1948 studoval estetiku a srovnávací dějiny literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zároveň (do 1947) pracoval jako divadelní referent Mladé fronty. Roku 1947 nastoupil jako redaktor do nakladatelství Fr. Borový, které se po roce 1948 přeměnilo na nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1952 se stal Fikar jeho šéfredaktorem a v roce 1956 ředitelem, roku 1959 byl však v rámci rozsáhlé kádrové výměny, která měla zabrzdit svobodnější vydavatelskou činnost, odvolán. V roce 1960 se stal vedoucím dramaturgem jedné z tvůrčích skupin Československého státního filmu a v průběhu 60. let se zasloužil o vznik řady významných filmových děl, zejména o tvorbu tzv. nové vlny. V letech 1968–1970 opět působil jako ředitel Československého spisovatele, ale roku 1970 byl opět nucen odejít. Krátce pracoval v Albatrosu jako provozní tajemník a v roce 1973 odešel do invalidního důchodu.
Poezii začal publikovat v časopise Jitro (od 1936). Vlastní básně a početné překlady (zejména z ruštiny) publikoval ve Studentském časopise, Mladé kultuře, Generaci, Jitru, časopisu My, dále v Kvartu, Kritickém měsíčníku, Kytici, Novém životě, Mladé frontě, Literárních novinách, Impulsu a Světové literatuře. Sbírka Kámen na hrob vyšla roku 1979 v samizdatových edicích Petlice, Edice Expedice a Krameriova expedice. Fikar je zastoupen v samizdatových sbornících JS 1951: Pozdravy básníkovi Jaroslavu Seifertovi k padesátinám (rkp 1951, smz 1988) a Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971). Používal šifry lf a H.Č. a pseudonym Prokop Bělan.
Ačkoliv se již po prvních časopisecky tištěných básních jevil jako jeden z výrazných talentů mladé válečné generace, věnoval se Fikar takřka výhradně uměleckému překladu a práci nakladatele a dramaturga. Jeho vlastní básnická tvorba se tak soustředila do dvou časově vzdálených knih. Ve sbírce Samotín se lyrický subjekt vrátil do času dětství, prvních lásek, k blízkým mrtvým. S velkou smyslovou intenzitou i myšlenkovou hloubkou vyslovil Fikar zejména téma opuštěnosti, okouzlení i žal z bytí. Poetický svět a hodnotový řád Fikarových básní ustaluje zvláště okruh vracejících se očistných, takřka archetypálních motivů (studánka, oheň, džbán, píšťalka, sad, pták, prsten, vlasy apod.) i užívání slov – zaklínadel. Obraz, eufonie, nápověda a významová zkratka spoluutvářejí jak rytmicky proměnná, zlomkovitá vzpomínková pásma s náznakem milostného příběhu, tak i písňové miniatury, určené ke konejšení dítěte (oddíl Na malou flétnu). Některé pro autora příznačné motivy a obrazy, ale i evokace času mládí, lásky a smrti se objevují rovněž ve Fikarově druhé sbírce Kámen na hrob. Z odstupu času je minulost autorem přivolávána s větší bájivostí i se silnější smyslovou sugestivitou a erotickou vášnivostí. Lyrický „příběh“ vystavěný z torz, zlomků, promluv, výjevů, představ, zpovědí i horoucích vyznání střídá matce adresovaná epistolární forma a hněvný historický obraz. Sbírku uzavírá básníkova Závěť.
Ladislav Fikar zemřel 12. 7. 1975 v Praze.
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz