Dnes uplyne 45 let od úmrtí spisovatele Oty Pavla

Ota Pavel – původním jménem Otto Popper (příjmení Pavel přijal za své občanské jméno roku 1956 i s celou rodinou) se narodil 2. 7. 1930 v Praze v rodině židovského obchodního cestujícího. Obecnou školu navštěvoval v rodišti, měšťanskou školu v Buštěhradu na Kladensku, kam se rodina v roce 1939 přestěhovala z existenčních i rasových důvodů do domku otcových rodičů. Po odchodu obou bratrů a posléze i otce do koncentračního tábora žil sám s matkou. V roce 1944 se stal hornickým učněm na dole Prago v Dubí u Kladna. Hned po skončení války se rodina vrátila do Prahy a Pavel absolvoval dvouletou obchodní školu v Praze-Smíchově, souběžně navštěvoval i školu jazykovou. Otec ho vedl k tomu, aby se v jeho stopách stal obchodním cestujícím, ale Pavel roku 1949 na základě doporučení svého i rodinného přítele A. Lustiga nastoupil do Čs. rozhlasu; zprvu krátce působil ve zpravodajské redakci, pak do roku 1956 ve sportovní redakci; jedním z předpokladů jeho práce sportovního redaktora bylo, že sám od dětských let intenzivně sportoval. V letech 1956-57 byl sportovním redaktorem v časopise Stadion a poté několik let redaktorem v armádním týdeníku Čs. voják. Koncem 50. let vystudoval při zaměstnání Střední školu pro pracující. Roku 1962 doprovázel vojenské fotbalové mužstvo Dukla do Spojených států (Dukla mezi mrakodrapy). Vedle řady sportovních akcí v různých zemích navštívil roku 1964 zimní olympijské hry v rakouském Innsbrucku; během tohoto pobytu se u něho projevilo vážné duševní onemocnění, které roku 1966 vedlo k odchodu do trvalého invalidního důchodu. Od propuknutí choroby až po svou předčasnou smrt často pobýval v psychiatrických léčebnách. Místem jeho celoživotních návratů k přírodě bylo Křivoklátsko na Berounce, s nímž motivicky úzce spojil nejednu ze svých próz.

Publikoval od roku 1951. Přispíval do časopisů, v nichž působil, a dále do periodik Obrana lidu, Čs. sport, Gól, Ahoj na sobotu, Signál, Kulturní tvorba, Vlasta, Květy, Lidová demokracie, Židovská ročenka aj. Jeho sportovní a zejména autobiografické prózy se dočkaly početného filmového, televizního i jevištního zpracování. Kromě dvou absolventských snímků na FAMU (Kapři pro wehrmacht, Smrt krásných srnců) byl podle nich realizován film Poslední etapa a dvě adaptace, na nichž s režisérem K. Kachyňou anonymně jako scénárista spolupracoval D. Hamšík: televizní film Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců. Pro jeviště vznikla literární pásma a divadelní dramatizace: Povedený tatínek a já, Ve znamení pěti kruhů, Jak jsem potkával lidi a Můj tatínek a zlatí úhoři. V. Pavlová uspořádala tři výbory na gramofonových deskách: Jak jsem potkal ryby, Smrt krásných srnců a Sedm deka zlata.

Ota Pavel většího úspěchu dosáhl již svou první, tvárně různorodou knihou Dukla mezi mrakodrapy z poloviny 60. let, v níž vylíčil zrod a dějiny fotbalového mužstva, jeho postupné úspěchy až po ten největší na newyorském turnaji. Těžiště P. úsilí však spočívalo především ve středně rozlehlých portrétních pracích o jednotlivých, více či méně známých českých sportovcích, o jejich vítězstvích i prohrách, vrcholných výkonech i ústupu ze slávy, jakož i o jejich lidských stránkách, osobní mentalitě a civilních osudech (Plná bedna šampaňského, Syn celerového krále). Těmito prózami vytvořil svérázný typ reportážní povídky, v níž se slučuje novinářská věcnost s příběhovostí a dalšími beletristickými postupy. Mytizujícím pojetím životních dat a osudů beletrizoval reportáž v portrétní novele o skokanovi na lyžích J. Raškovi (Pohádka o Raškovi).

Z hranic sportovní tematiky výražně vybočil autobiografickými a rodinnými příběhy, které začal psát v druhé polovině 60. let a jimiž získal mimořádnou čtenářskou popularitu. Kromě několika textů z pozůstalosti a cenzurou zakázané povídky Běh Prahou (která kolovala v četných opisech) je shrnul do dvou útlých povídkových sbírek Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby.

Ota Pavel zemřel 31. 3. 1973 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998

Komentáře