Dnes uplyne 5 let od úmrtí spisovatele Pavla Řezníčka

Pavel Řezníček – prozaik a básník, se narodil 30. 1. 1942 v Blansku. Otec pracoval jako technický úředník, matka byla v domácnosti. Základní školu začal Řezníček navštěvovat v rodišti, od roku 1949 žil v Brně, kde také od roku 1956 studoval na jedenáctileté střední škole. Po maturitě (1959) dva roky pracoval jako řezač materiálů v ZKL v Líšni a poté jako frézař v Elektrických závodech Julia Fučíka v Brně. Během vojenské služby v Plzni (1961–1963) se seznámil se spisovatelem Petrem Králem, který v něm podnítil literární zájmy. Nástavbová studia na dvouleté Střední knihovnické škole v Brně nedokončil a od roku 1965 vystřídal řadu manuálních povolání (rozvažeč stravy v nemocnici, skladník aj.), od roku 1968 byl řidičem. Podílel se na činnosti brněnských nekonformních literárních kruhů, spjatých s postavou „demiurga, básníka, prozaika a dramatika“ Jana Nováka (1925–1980). Roku 1974 přesídlil do Prahy, kde se živil nejprve jako stavební dělník, v období 1978–1993 jako skladník v ČSAD a v roce 1994 přijal zaměstnání ve Státním ústředním archivu, odkud na podzim téhož roku odešel dělat manipulanta do knihařské a vazačské firmy Tomos. V květnu 1998 nastoupil jako třídič pošty. Od roku 2003 byl v důchodu.

Řezníčkovy spisovatelské začátky jsou spjaty s brněnskou literární skupinouVateň. První básně uveřejnil v roce 1967 v Sešitech pro mladou literaturu a v Divokém vínu. Od počátku tzv. normalizace až do roku 1989 své texty i překlady uveřejňoval výhradně v ineditních a exilových literárních periodikách, mj. ve Svědectví (Paříž), Listech (Čtení na léto, Řím), Hostu, Revolver Revue, Fragmentu K (Bratislava),Komunikacích, REF (Brno). V letech 1972–1973 v Brně vydával samizdatový časopis Koruna, po odchodu do Prahy v roce 1974 spolu s Janem Gabrielem založil a do roku 1988 vydával surrealistický periodický „pracovní sborník“ Doutník, ve kterém také pravidelně publikoval (další čísla vydal v letech 1995–2006 ve spolupráci sLadislavem Fantou).Publikoval rovněž v zahraničních periodikách převážně surrealistické orientace (mj. Bulletin de liaison surréaliste, Camouflage, La Crécelle Noire, Melog, Lettre Internationale, Phases).
Od roku 1990přispíval básněmi, prózou, literárními recenzemi a publicistickými články do periodik Tvar, Literární noviny, Analogon, Vokno, Listy pro literaturu, Slovenské pohľady (Bratislava), Respekt, Iniciály, Nové knihy, Lidová demokracie, Moravskoslezský týden (Ostrava), Lidové noviny, Listy, Clinamen (Praha), Filtré (Praha), Humus (Mnichov), Intervence, Reflex, Televize, Denní Telegraf, Interview, Základna (Brno), Slovo, Týdeník Rozhlas, Babylon, Intelektuál, Protimluv, Kulturní noviny (online)aj.
Podílel se na samizdatových sbornících Merlin (1968, ed.Jiří Havlíček), Z pěstiček zaťatých (1982, Janu Skácelovi k šedesátinám, ed. Antonín Zouhar), In memoriam Oleg Sus 1924–1982 (1984, ed. Ladislav Soldán), Karlu Srpovi k padesátinám (1987, ed. Joska Skalník), Na střepech volnosti (Česká expedice 1987, ed. Jaromír Hořec) a Za Karlem Maryskem (Pražská imaginace 1989); sestavil sborníky Básník je sám (z pozůstalosti „demiurga“ Jana Nováka, 1980) a Anděl z Cejlu (Brno-Praha, 1985, k Novákovým nedožitým šedesátinám).
V samizdatové Edici Expedice mu vyšla próza Strop (1989). Pravidelně Řezníček sestavoval soubory a průřezy svých básní pro vydání v autorském samizdatu: Plovací sval (1969), Vrstva chleba vrstva vápna královna (1970), Ohňová země (1971), Orel lopatou nabírá kukuřici (1973), Hlídej (1974), Maso pod hromadou (1978), Halitósis (1978), Harrisonův oblouk (1979), Antropofag na dveřích (1980), Hrabě Esterházy za letadlem (1983), Saudská Arábie (Bratislava 1983), Vlak na nehty (1985), Kráter Resnik (1986), Sochy z trávy (1987), Přelety kladkostroje (1988) a Jazz smetal uhlí… Orleáns (1989). Ineditně (a někdy s mystifikující datací) byly rozšiřovány rovněž jeho parasurrealistické fantaskní prózy, počínaje lyrickými burleskami Zrcadlový pes (1972) a Sako (1974) přes absurdní dadaistickou grotesku Alexandr v tramvaji (1976) a prózy Strop (1978), Zvířata (1984), Vedro (1986) až po vzpomínkový triptych Hvězdy kvelbu – Popel žhne – Hellé (1986–1987, 3. sv. knižně s tit. Blázny šatí stvol).
V šedesátých letech připravoval scénické pořady probrněnskéMalé divadlo hudby a poezie a pro divadélko Konvence vytvořil montáž z francouzské surrealistické poezie Ďáblův ocas je bicykl (1965). Pražská poetická vinárna Viola uvedla v roce 1993 scénické zpracování Hvězd kvelbu pod názvem Ani den bez srandy (sc.Miroslav Donutil). Na začátku devadesátých let Řezníček spolupracoval s literární a výtvarnou Šternberskou surrealistickou skupinou (Ladislav Fanta ad.). V letech 1998–2008 spolupracoval s Českým rozhlasem. V zahraničních literárních antologiích a domácích samizdatových periodikách užíval pseudonymů Karel Doležal a Pavel Vateň, podepisoval se šifrou PŘ.

Ve své básnické tvorbě rozvíjel Pavel Řezníček poetiku surrealismu a postsurrealismu příklonem k jeho groteskní poloze a k estetice patafyzična jako optimální možnosti kreativního ztělesnění paralelity světů vnějších a vnitřních (Kráter Resnik a jiné básně, výbory z autorovy poezie od konce šedesátých let Tabákové vejce a Plovací sval). Jednotlivé texty jsou svým způsobem fragmenty z nekonečného básnického pásma asociací a obrazů-signálů, přičemž důraz na bizarnost a antikonvenčnost metaforických spojení směřuje k permanentní polemice s básnictvím tradiční obrazivosti. Také jeho poezii z přelomu tisíciletí charakterizuje imaginativní proud nesourodých představ, ironie, sarkasmus, důraz na pointu, nadsázka a mystifikační hra s útržky osudů dějinných postav (Hrozba výtahu, Atentát ve vaně, Kakodémonický kartáč). V poslední publikované básnické knize Mizející ve voliéře nabývá tato Řezníčkova poetika na specifické aktuálnosti a ukazuje se jako obzvláště přiléhavá pro vystižení povahy současného světa. Básník přitom zůstává bytostně svůj, se světem si jakkoli „nezadá“, zachovává si odstup, nadhled a údiv, které mu umožňují prožívat stále nové básnické objevy, odkrývat nečekané spojitosti; s nikým a ničím se neidentifikuje natolik, aby nebyl schopen to kritizovat, ironizovat či zesměšnit.
Ještě výrazněji se příznačné atributy Řezníčkovy tvorby projevily v jeho prózách z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (Alexandr v tramvaji). Se záměrem pojmenovat patafyzickou a biologickou prapodstatu lidské společnosti činí vypravěč jejich základní osou imaginativní černý humor, často pracující s antropomorfizací, metaforizací předmětného světa (Strop, Zvířata či Vedro).
V méně experimentátorské, někdy až takřka nostalgické rovině jsou napsány Řezníčkovy zpola fiktivní, recesní a mystifikátorské, zpola dokumentární vzpomínky na ovzduší panující v tzv. brněnské literární bohémě šedesátých a sedmdesátých let (triptych Hvězdy kvelbu), v nichž jsou kromě postavy „demiurga“ Jana Nováka v humoristické tónině a pod průhlednými pseudonymy zvěčněni Arnošt Goldflam, Jiří Olič, Ladislav Soldán, Karel Šebek, Jiří Veselský aj. Podobným způsobem je budována i próza Natrhneš nehtem hlavy jejich, která je ovšem zasazena do pražského prostředí. Volnou tetralogii, resp. pentalogii svým způsobem završuje kniha Vrstva chleba, vrstva vápna, královna, mapující prostřednictvím ironicky stylizovaného (auto)rozhovoru vypravěčův život od raného dětství až do aktuálního času psaní. I v žánru pamětí jde přitom Řezníček proti tradičnímu úzu: základním organizačním principem textu není chronologie, nýbrž nadále jeho příznačný smysl pro (černý) humor, absurditu, grotesku, dovolující mu pojednat i vážná témata bez přídechu patosu.
Od poloviny šedesátých let kromě vlastní tvorby Pavel Řezníček též překládal a časopisecky publikoval (smz. Doutník, Analogon) zejména francouzskou surrealistickou poezii a prózu (Benjamin Péret, Georges Bataille, Joyce Mansourová, Georges Henein, Henri Rousseau, Ambroise Vollard aj.).

Pavel Řezníček zemřel 19. 9. 2018 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz