Dnes uplyne 50 let od úmrtí básníka Jiřího Pištory

Jiří Pištora se narodil 12. 6. 1932 v Pardubicích v rodině úředníka a sociálně demokratického funkcionáře, popraveného s dalšími členy rodiny za heydrichiády. Po maturitě na reálném gymnázium v Pardubicích nebyl Pištora přijat k vysokoškolskému studiu a rok pracoval jako pomocný dělník v elektrodílně Východočeských chemických závodů v Rybitví. Od roku 1952 pak studoval češtinu a historii na FF UP v Olomouci. Po absolutoriu však nenalezl zařazení v oboru a pracoval jako dělník na stavbě opatovické elektrárny. V letech 1958–62 byl metodikem v Krajské, později Okresní lidové knihovně v Pardubicích. Od roku 1962 až do tragické smrti působil v administrativě SČSS, v rámci tohoto úvazku byl v letech 1963-64 redaktorem Tváře. Jako lektor spolupracoval s Krajským nakladatelstvím v Havlíčkově Brodě a s nakladatelstvím Čs. spisovatel, Naše vojsko a s redakcí Plamene.

Debutoval roku 1956 několika básněmi ve sborníku Poezie mladé Hané, v Červeném květu (Ostrava) a Hostu do domu, od roku 1959 kromě toho pravidelně přispíval verši, drobnými prózami, fejetony a příležitostnými kritikami do Kulturní tvorby, Literárních novin, Literárních listů, Listů, Plamene, Tváře, Sešitů pro mladou literaturu aj. Verše publikoval i v časopisech po děti (např. Mateřídouška). Sbírka P. veršů z let 1966-70 Mezery v paměti poprvé vyšla roku 1980 péčí J. Gruši v samizdatové edici Petlice a v témže roce v Krameriově expedici. Je zastoupen v samizdatové antologii Básníci a samotáři.

Již v P. prvotině Hodiny v řece, nesoucí ještě stopy tvůrčích podnětů poezie V. Holana, F. Halase či O. Mikuláška, lze rozpoznat básníkovu tendenci klást otázky podnícené tragikou lidského údělu v plynutí času. Cestu k jejich zodpovězení P. nalézal v možnosti zachytit jemné dramatické odstíny věcí zdánlivě nenápadných a prostých, jejichž vzájemné vztahy mu však jsou středobodem života. Z paradoxního uvědomění jejich nepostižitelnosti, „přibližnosti“, zvýrazněného navíc tvrdostí a necitlivostí obklopujícího světa, vyplynul básníkův zjitřený pocit životní nejistoty a disharmonie ve sbírce Země přibližných. V P. svébytně básnickém vyjádření autor vystupuje ponejvíce jako subjekt oslovující, vyprávějící. Osobitá poetika, která pracuje s imanentní přítomností osloveného, však ještě zvýrazňovala pocity opuštěnosti, jež se v posmrtně vydané sbírce Mezery v paměti rozrostly do širokého tématu prázdnoty, nicotnosti, jíž propadají člověk i svět. V poezii přerývaných výkřiků i vyčkávajícího mlčení, náznaků, nápovědí i ostrých point však P. toto bezútěšné téma překlenul zásadním důrazem na závaznou odpovědnost „bez konce“ za osud člověka v jeho konkrétním i metafyzickém bytí.

Jiří Pištora zemřel 26. 9. 1970 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998