Dnes uplyne 50 let od úmrtí básníka Stanislava Neumanna

Stanislav Neumann – básník, překladatel, publicista, se narodil 17. 10. 1927 v Praze.

Vnuk básníka Stanislava Kostky Neumanna (1875–1947), syn herce Stanislava Neumanna (1902–1975). Studoval v Praze na Francouzské obecné škole a na Akademickém gymnáziu. Maturoval až v roce 1946, neboť v březnu 1945 byl pro účast na odboji v ilegální skupině Předvoj zatčen a vězněn na Pankráci a v Terezíně; nemocen skvrnitým tyfem byl propuštěn 4. 5. 1945. Bezprostředně po válce se horečně věnoval politické činnosti v KSČ a v mládežnickém hnutí. Roku 1946 začal studovat na Sorbonně v Paříži, kde se také oženil (jeho první ženou byla Claudia Ancelotová /1925-1997/, pozdější překladatelka české literatury do francouzštiny), ale po dvou semestrech byl odvolán do Prahy a v letech 1947–1948 pracoval v aparátu ÚV SČM (Svaz české mládeže). Ve studiích pokračoval dálkově na FF UK, po šesti semestrech však školu opustil (1951). V letech 1949–1951 působil jako šéfredaktor Státního nakladatelství dětské knihy. Poté absolvoval vojenskou službu (1951–1952) v redakci Čs. vojáka, kde setrval až do roku 1955 jako voják z povolání (1952 se podruhé oženil s Janou Barešovou /1932-2002/, dcerou Gustava Bareše ). V letech 1955–1958 pracoval opět v aparátu Čs. svazu mládeže, nejdříve jako tajemník MV ČSM v Praze a později jako člen ÚV ČSM. V letech 1958–1963 byl v nakladatelství Mladá fronta vedoucím redaktorem časopisu Práce mladých. (Jako svazácký funkcionář se Neumann zabýval mezinárodním mládežnickým hnutím a hojně cestoval – účastnil se mj. festivalu v Moskvě a na Kubě.) 1963 přešel do diplomatických služeb: nejdříve krátce pracoval na ministerstvu zahraničí a téhož roku byl jmenován druhým tajemníkem velvyslanectví ve Varšavě. V roce 1967 se zde stal prvním tajemníkem, 1969 obviněn z pravicového oportunismu, přeložen zpět do Prahy. Na základě intervence svého otce byl prověřován v rámci kompetence ÚV KSČ s přihlédnutím k rodinné tradici, a tak se mohl udržet ve službách ministerstva zahraničí. V depresi z politické deziluze a z poměrů na ministerstvu i v KSČ podstoupil 1970 psychiatrické léčení a vzápětí spáchal sebevraždu.

Od roku 1945 publikoval v Rudém právu (zde básnický debut) a ve Studentském časopise, Práci mladých, Mladé frontě, Směně, Čs. vojáku, Tvorbě, příležitostně v Literárních novinách, Novém životě, Životě strany, a také v sovětském deníku Komsomolskaja pravda (Moskva). Psal i texty k písním (např. Pochod pětiletky). Nesoustavně používal šifry nn (např. v Práci mladých).

Neumann patřil brzy po únoru 1948 ke známým „svazáckým básníkům“, kteří s naivním optimismem oznamovali příchod epochy socialismu. Těžiště jeho snah spočívalo v delší lyrické poemě se silnými deklamačními rysy, inspirované zčásti pozdější poezií Vladimira Majakovského (prvotina Sto deset procent štěstí byla komponována jako recitační pásmo). Tento útvar se mu stal východiskem zbásnění základních hodnot socialismu v básnickém životopise Josifa Vissarionoviče Stalina (Píseň o Stalinu) i v nadšené apoteóze „nového života“ s jeho závaznou družností a novým soudružským vztahem k ženě, bojovností, oddaností ke komunistické straně a jejím vůdcům i s nesmiřitelnou nenávistí k „imperialismu“ (Píseň o lásce a nenávisti). Neumannovo neosobní splynutí s dobovou normou mu znemožnilo podílet se na následných ozdravujících procesech v literatuře. Kontakt s tvorbou literárních vrstevníků neobnovily ani pokusy o literární zužitkování funkcionářských festivalových zážitků (Festivalová setkání, Neexotická Kuba).

Stanislav Neumann zemřel 18. 9. 1970 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz