Dnes uplyne 50 let od úmrtí malíře, grafika a spisovatele Josefa Váchala

Josef Váchal patří k nejsvébytnějším českým umělcům 20. století. Narodil se 23. 9. 1884. Otec Josef Šimon Aleš (bratranec M. Alše) pracoval celý život jako podučitel, překládal, vydával okultní literaturu a byl jedním z prvních propagátorů lyžování. Do teozofických a spiritistických společností zavedl i syna a seznámil jej s jógou a tzv. tajnými naukami. První dva roky byl Josef opatrován strýcem Jakubem ve Velvarech, poté ho vychovávali v Písku otcovi rodiče. Po neúspěšném studiu na gymnáziu v Písku se začal učit knihařem v závodě J. Waitzmanna v Praze. U rodičů, zejména u matky, střídavě pobýval až po vyučení. V letech 1903-04 pracoval jako knihařský dělník v Bělé pod Bezdězem, záhy však zaměstnání opustil a rozhodl se stát umělcem. Roku 1903 vstoupil do Theosofické společnosti, navštěvoval soukromé seance v ateliéru sochaře L. Šalouna a po seznámení s anarchisty kolem časopisu Nový kult založil vlastní revue Kult mladých. Na doporučení M. Alše se výtvarně vzdělával v soukromých školách u krajináře A. Kalvody, R. Béma a na grafické škole A. Herverta. Inspirovala jej rovněž Meditace, revue literátů Katolické moderny, kde byly přetištěny i některé jeho dřevoryty. Byl spoluzakladatelem revue Veraikon a s dalšími vyznavači „nové spirituality“ patřil ke členům výtvarné skupiny Sursum a stejnojmenného spolku. V době krátkodobého přilnutí ke katolické církvi navázal spolupráci s J. Florianem a J. Demlem a podílel se na dřevorytové výzdobě knih staroříšského vydavatelství Studium. J. Demlovi v této době ilustroval jeho knihy. K dalším lidsky i umělecky rozhodujícím patřilo přátelství s V. Bitnarem. Po rozchodu s J. Demlem a J. Florianem se znovu vrátil ke spiritualismu.
Světovou válku prožil v Plzni, Rumburku, Vídni, Kronově, slovinské Soči a na italské frontě. Z války se vrátil jako přesvědčený antimilitarista s prohloubenými náboženskými pochybami. Roku 1919 se stal členem Společnosti pro pěstování všeobecných vědomostí. Společnosti pro psychická studia a Neodvislého sdružení spiritualistů a „dekadentů“ Tvorba. Váchalova rozporuplnost se odrazila i v krátkodobém členství v sociální demokracii.
Roku 1928 úspěšně vystavoval v Kolíně nad Rýnem vlastní vynález vícebarevného tisku z jedné desky a na výstavě krásné knihy ve Florencii získal velkou cenu za kolekci tisků. Narůstající náboženskou krizi a duchovní problémy řešil vystoupením z církve i z teozofických spolků a stal se členem sdružení Volná myšlenka. Zklamán nepatrným ohlasem pražské souborné výstavy ke svým padesátinám, vydal Receptář barevného dřevorytu a na začátku druhé světové války odešel do Studeňan u Jičína, kde žil u A. Mackové.
Třebaže se po celý život jako anarchista a romantik pohyboval na okraji oficiálního uměleckého světa, kterým pohrdal, vítězství koncepce socialistického realismu jej odsunulo zcela mimo soudobé umělecké dění. Trpěl materiálním nedostatkem a byl odkázán na pomoc přátel, nadále se však věnoval výtvarné a literární práci. Roku 1954 připravil v Jičíně výstavu ke svým sedmdesátinám. Roku 1958 se stal členem Svazu výtvarných umělců. Jeho dílo bylo doceněno teprve v polovině 60. let. Zemřel ve Studeňanech 10. 5. 1969. Pět dní před smrtí byl jmenován zasloužilým umělcem.
Ovlivněn ve svých počátcích secesí, dekadencí, tvorbou E. Muncha aj. Tooropa, skupinou Osma a Nietzscheho filozofií vyvíjel se Josef Váchal k osobitému expresivnímu výrazu výtvarnému a literárnímu, vykreslujícímu svět v ostrých groteskních kontrastech krásy a hnusu, lásky a smrti, sentimentu a vulgarity, spirituality a tělesnosti, „nepraktického Dobra a vítězného Zla“. Jeho bipolární, bezmála barokní obrazivost byla umocňována i celoživotní inklinací k mystickým až bizarním naukám, k hermetice, teozofii, spiritismu, okultismu, satanismu, astrologii a alchymii. Byl samorostlým malířem, grafikem a sazečem, který ručně řezal a odléval vlastní typy písma, věnoval se kresbě, olejomalbě, akvarelům i fotografii. Osu jeho zájmu tvořily dřevoryty, ilustrace, exlibris a knižní vazba. K tomu nejlepšímu, co v tomto oboru vytvořil, patří knihy Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel a Krvavý román a monumentální knižní experimenty Šumava umírající a romantická a Receptář barevného dřevorytu.
S Váchalovou činností výtvarnou se však úzce doplňovala a prostupovala tvorba literární, neboť text jeho knih – psaný prózou, ale i veršem, mnohdy velmi netradičním (Mor v Korčule, Čarodějnická kuchyně, Vademecum v erotiky soustech o luze a o buržoustech. Prostředníci) – často vznikal až při samotném procesu sazby, souběžně s grafickou úpravou. Ve Váchalově pojetí tvorby se mísil výsměch oficiálním hodnotám se zaujetím kuriózními a okrajovými žánry, s obdivným i ironickým vztahem k literatuře středověké a barokní a sentimentálně triviální či k památníkům (rukopisy První památník Mileně Nožičkové a Památník Pauly Jitkusové, od tajného ctitele věnovaný). Projevem tohoto zaměření byly už jeho první autorské knihy, astrologické Vidění sedmera dnů a planet, vypsání, kterak tyto na zemi působí, a dílo napodobující archaické půvaby jarmarečních písní Přepěkní čtení o jasnowidném Wawřincovi, kterak skrze zlého ďábla záhubu na duši vzal a špatného konce došel. Knihou vyváženou ve všech uměleckých složkách je burleskní Krvavý román. Po celý život se vracel také ke kramářským písním. Záliba v parodiích a mystifikacích vedla též Váchala k utváření bizarních ohlasů na díla jiných, nejednou zapomenutých spisovatelů, ať již v polemickém duchu nebo častěji jako hold (parodie Máchova Máje). Mnohé knihy koncipoval jako travestie děl pansofických a encyklopedických (Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel, Orbis Pictus aneb Doplňky k Jana Amosa Komenského Světu v obrazích). Vyznáním nové filozofie a morálky byla kniha groteskních traktátů Dokonalá magie budoucnosti.
Na sklonku života psal romány, jen zřídkakdy ilustrované a stylově roztříštěné (Lucifer aneb Záhadní frajmaueři), někdy v podobě deníku (Vánoční dennopis…) nebo románu-dopisu (Frajmauer a krásná vyšívačka). V polovině 50. let pak přestává malovat a věnuje se tvorbě rozsáhlých kolážových, převážně vzpomínkových textů-dopisů ve stylu triviální literatury, které jsou adresovány přátelům a zaplněny reálnými osobami (Živant a umrlanti).
Vlastní životní osudy s trpkým pocitem umělecké prohry zhodnotil v Pamětech Josefa Váchala, dřevorytce, zachycujících období 1884-1916. O V. životě vypovídají též deníky a beletristické vzpomínky adresované přátelům z dětství.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998