Dnes uplyne 50 let od úmrtí spisovatele Egona Hostovského

Egon Hostovský se narodil 23. 4. 1908 v Hronově. Pocházel z početné rodiny spolumajitele textilní továrny. Dcera Olga Hostovská-Castiellová (* 1936) je literární historička. Hostovského třetí manželka Reggie Hostovská, roz. Weissová (1929–1993) po jeho smrti založila Literární cenu Egona Hostovského.
Hostovský studoval od roku 1919 reálné gymnázium v Náchodě (mat. 1927), poté na FF UK a 1929 ve Vídni. Studia však nedokončil a od roku 1930 byl postupně redaktorem pražských nakladatelství Melantrich, Sfinx, Šolc a Šimáček. V roce 1937 se stal úředníkem na ministerstvu zahraničních věcí. Okupace Československa (1939) jej zastihla na přednáškovém turné v Bruselu, odkud se mu podařilo odjet do Paříže (1940) a po okupaci Francie do Lisabonu, kde strávil osm měsíců. Do USA přijel v lednu 1941 a od února t. r. byl úředníkem čs. konzulátu v New Yorku. Ve službách ministerstva zahraničí zůstal i po návratu do ČSR (1947); v květnu 1948 byl jmenován legačním tajemníkem, později chargé d’affaires na velvyslanectví v Norsku. V roce 1949 se zřekl své funkce a zůstal v cizině, 1950 odjel do USA (americké občanství získal 1957). Učil češtinu na vojenské škole v Monterey, publikoval v amerických novinách a působil jako poradce pro evropské literatury a redaktor Rádia Svobodná Evropa, později byl spisovatelem z povolání. V roce 1964 se odstěhoval do Dánska a věnoval se žurnalistice, po návratu do USA (1966) trávil poslední léta života v Millburnu v New Jersey.

Debutoval v roce 1923 v Podkrkonošských rozhledech (Náchod), poté 1924 ve Studentském časopise. Od 20. let tiskl své příspěvky v Ostravském večerníku (1927 zde jako příloha knižně nevydaný román Ve výhni), Národním osvobození (1931 zde na pokračování próza Ztracený stín), Moravskoslezském sborníku (Ostrava), Rudém právu aj., ve 30. letech přispíval do periodik Host, Hovory o knihách, Kvart, Lidové noviny, Literární noviny, Lumír, Právo lidu, Rozhledy po literatuře a umění aj., v 60. letech publikoval mj. v Divadelních novinách a Literárních listech. V zahraničí uveřejňoval prózy a fejetony především v časopisech Čs. boj (Paříž), Obzor (Londýn), Zítřek (New York), po roce 1949 v Československém přehledu, Československých novinách a Proměnách (vše New York), Hlasu Československa (Washington) a ve Svědectví (Paříž). Po roce 1989 byly otištěny úryvky jeho děl v řadě periodik, mj. v Literární příloze Telegrafu (1993 zde první část novely Epidemie) a v Divadelní revui (1994 drama Osvoboditel se vrací). Redigoval Kalendář českožidovský (1931–37, s dalšími). Zfilmovány byly novela Ztracený stín (1937, s názvem Vyděrač, sc. Jan S. Kolár, Jan Gerstel a Lubomír Linhart, r. Ladislav Brom) a román Půlnoční pacient (1957, s názvem Špioni, r. Henri-Georges Clouzot). Čs. televize uvedla dramatizace románů Dobročinný večírek (1992, sc. + r. Jan Hřebejk) a Nezvěstný (2002, sc. Josef Eismann, r. Pavel Kačírek). Divadelní dramatizaci románu Všeobecné spiknutí připravil Dušan D. Pařízek (Spiknutí, 2008). Český rozhlas uvedl dramatizaci románu Půlnoční pacient (2006). V exilovém prostředí i v domácím samizdatovém oběhu byl Hostovskému mylně přisuzován román Lubora Zinka Únor. – V roce 1993 se konalo v Hronově mezinárodní sympozoium Návrat Egona Hostovského, v roce 2003 uspořádala FF KU v Praze konferenci Egon Hostovský v kontextu psychologické a existenciální prózy 30. a 40. let. – Ve Studentském časopise užíval Hostovský pseudonymu H. Noge.

Soustředěním k existenciálnímu, filozofickému a psychologickému rozměru lidské existence má Hostovského tvorba blízko k pražské židovské literatuře (Franz Kafka, Richard Weiner, Franz Werfel); později byla ovlivněna také soudobým angloamerickým románem. Ústředním tématem Hostovského díla je duchovní osamění a izolace člověka v nekomunikativním světě, napětí mezi nemožností dorozumět se a touhou po harmonii, snaha dobrat se vyšší pravdy skutečnosti v nesrozumitelné společnosti ničící existenci jedince navzdory jeho snaze po osvobozujícím činu, který má ovšem ve svém výsledku už jenom charakter zoufalého gesta. Autorovo směřování k postižení etického náboje lidského konání našlo svůj výraz již v debutu Ghetto v nich, příběhu postav poznamenaných rasovou odlišností. V následujících prózách z 30. let vystavuje Hostovský své nejisté, introvertní a snadno zranitelné hrdiny mimořádným situacím (válka v Danajském daru a Úkrytu, očekávání smrti v Případu profesora Körnera) a nutí je tak hledat nové alternativy komunikace s okolním světem, souvztažnost činů jedince s vyšším duchovním řádem. V některých prózách vyúsťuje reálná situace vnějšího ohrožení v iracionální jednání hrdinů a spouští vnitřní mechanismy zla (Žhář), jindy naopak vede k těsnějšímu semknutí společenství (Dům bez pána).
Nástup fašismu a válka dále prohloubily autorův pocit groteskní tragičnosti života. V románu Sedmkrát v hlavní úloze, reflektujícím fatální zápas humanistické evropské kultury s rasismem, pojmenoval Hostovský osud a vinu evropské inteligence. Pod vlivem války a osobní zkušenosti z dvojí emigrace získaly v jeho prózách postupně dominantní postavení motivy cizince, bezdomoví i dvojnictví. Hostovského díla situovaná do USA prostupuje polarita mezi ztrácející se jistotou a nově vznikající nadějí, mezi skepsí a důvěrou i další antinomie. Ve filozofických Listech z vyhnanství symbolizuje politický exil vyhnanství metafyzické. Románové podobenství Cizinec hledá byt odkrývá v příběhu titulní postavy-nezakotvené existence i celé galerie groteskních typů absurditu vztahů mezi lidmi, pramenící nejen z poválečné situace, ale také z individuálního sváru rozumu a citu, tvořivého pojetí života a lidské slabosti; na konkrétním osudu vyjevuje obecný mravní smysl života.
Od počátku 50. let se Hostovského ústřední téma promítalo do zachycení světa evropských emigrantů v poválečné Americe. V obrazu jejich života, v němž postupně převládá ztráta víry v pozitivní ideje a touha uniknout politické realitě, využívá Hostovský prvků napínavého, špionážního děje, tajemství i ironie (Půlnoční pacient) a současně zvýrazňuje groteskní bizarnost postav a postaviček, neschopných naplnit obsah humanity a bezmocných vůči mocenským mechanismům (Dobročinný večírek). Autorovo hledání ztracené lidské identity vrcholí románem Všeobecné spiknutí. Autobiograficky motivovaný příběh spisovatele cizího původu žijícího v Americe je opět psychologickou analýzou úzkosti člověka z nepoznaného ve vlastním nitru, jeho úsilí o sebepoznání i o obranu svobody člověka před „spiknutním“ vnějšího světa. Próza, plná napětí, tajemství a náznaků, se přiřazuje k dílům tzv. magického realismu prolínáním skutečného světa se světem přeludů. Zdrojem nalezení vnitřní rovnováhy se stává dorozumění s blízkým člověkem a uvědomění si podstatnosti tohoto vztahu. Tato románová konfese je svědectvím Hostovského věčných návratů ke kořenům a kontinuitě lidského života. Obdobně tomu je v memoárech z počátku 60. let (Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině aneb O ctihodném povolání kouzla zbaveném). – Jediné Hostovského drama Osvoboditel se vrací pak syntetizuje autorovy celoživotní názory na svět, na společnost, na profesionální politiku velkých slov.

Egon Hostovský zemřel 7. 5. 1973 v Montclair (New Jersey, USA).

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz