Dnes uplyne 50 let od úmrtí spisovatele Jana Weisse

Jan Weiss se narodil 10. 5. 1892 v Jilemnici. Otec měl krám s kůží. Weiss navštěvoval gymnázium v Hradci Králové (1905–08) a ve Dvoře Králové. Po maturitě (mat. 1913) začal studovat práva ve Vídni, po dvou semestrech však byl odveden (1914). Bojoval na italské a poté na ruské frontě. V roce 1916 byl u Tarnopole na Ukrajině zajat, odveden do zajateckého tábora v Tockoje a na jaře 1919 do tábora Berezovka na Sibiři. Tam se přihlásil do čs. legií. Prošel výcvikem v Žitomiru, avšak jako invalida (v mrazech ztratil prst) byl zaměstnán v kanceláři. Do Čech se vrátil v únoru 1920. Od září téhož roku pracoval jako úředník na ministerstvu veřejných prací. Za okupace musel odejít do výslužby, 1945 se však na své pracoviště vrátil. Od října 1947, kdy odešel do důchodu, se věnoval literární práci.

Přispíval do časopisů Čs. samostatnost (1924 zde první povídka Ruce), Cesta (1924 zde povídka Sen, 1926 na pokrač. povídky Bianca Braselli a Rádio – růže – ruka, 1928 na pokrač. Dům o tisíci patrech), Legionářské besedy (1926 zde drama Penza), Topičův sborník, Sever a východ, Lumír, Aventinský magazín, Plán; po 1945: Kultura, Literární noviny, Nový život, Host do domu, Plamen, Dikobraz, Zlatý máj, Květy, Lidové noviny, Svoboda (Praha), Lidová demokracie aj. Spolupracoval s Čs. rozhlasem: napsal hry Trojúhelník (1933), Návštěva z hvězd (1948, knižně s titulem Poselství z hvězd v souboru Družice a hvězdoplavci), Jeden z devíti (1961). Jeho povídka Fantom smíchu byla pro rozhlas upravena pod titulem Trampoty se jménem (1943, dramatizace František Novotný), povídka Prasklá váza z knihy Země vnuků uvedena jako hra pro mládež pod titulem Najdu tě (1962, dramatizace Svatopluk Skládal). Podle románu Spáč ve zvěrokruhu vznikl film Sladký čas Kalimagdory (sc. a r. Leopold Lahola, 1968). V televizním studiu Bratislava byl podle prózy Slavný pes natočen stejnojmenný televizní film, uvedený teprve v devadesátých letech (1971, sc. Tibor Vichta, r. Peter Solana; prem. v České televizi 1990, ve Slovenské 1992). Podle Weissovy hry Tři dny Kristiny Bojarové byl natočen televizní snímek Momentální indispozice Kristiny Bojarové při nedělním obědě v kruhu rodiny (1984, sc. a r. ESOP). Podle románu Zázračné ruce vznikla televizní hra Dotyk zla (1986, r. Jana Semschová, sc. Jaroslav Klíma a Bedřich Kubala), podle povídky Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami stejnojmenná televizní inscenace (1987, r. a sc. Miroslava Valová) a podle prózy Dva sny televizní film Sen (2002, sc. a r. Miloš J. Kohout). Užíval pseudonymu Jan Žalský.

Weissovo dílo se pohybuje ve dvou základních, vzájemně se proplétajících polohách: v linii prózy fantaskní a prózy dušezpytné. Ve 20. letech debutoval sbírkou expresivních povídek, inspirovaných válečnými zážitky (Barák smrti) a současně již přinášejících – pro celou Weissovu poetiku příznačné – prolínání reality a snové fikce. Při vykreslování psychických stavů válečných zajatců autor konfrontoval život v táborech s halucinačními vizemi, vyvolanými tyfem. Technika prolínání snu a skutečnosti, vstupující do kontaktu s principy surrealismu, určila také fabulační rámec prózy Dům o tisíci patrech, v níž se sen nemocného zajatce proměňuje ve fantastický příběh o zrůdném odlidštěném světě, ovládaném tajemným diktátorem, alegorii chaotické stavby soudobé společnosti. Postupů prózy s tajemstvím, jejíž dobrodružná fabule vyrůstá z duality reality a fikce, užil Weiss rovněž ve svých dalších pracích, například v souboru Zrcadlo, které se opožďuje, jehož jednotlivé povídky staví na motivu zdvojení a rozštěpení osobnosti (Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami), paralelních světů (titulní povídka, samostatně vydaná próza Meteor strýce Žulijána) nebo i na kontrastu mezi „realitou“ natáčení a „pseudorealitou“ filmového děje (povídka Rádio – růže – ruka). Zájem o společenské dění vnesl do Weiss románů z 30. let kritiku dobového politikaření (Mlčeti zlato) a směřování k sociální problematice, k tématu nezaměstnanosti (Spáč ve zvěrokruhu). – Během okupace se Weiss soustředil na psychologické zobrazení lidských citů a vášní, nadále se však často vracel k motivu snu (Povídky o lásce a nenávisti). Proti racionalizaci lidské existence vystoupil příběhem situovaným do malého krkonošského městečka v době před první světovou válkou a vyprávějícím o oživené tradici mytické postavy Krakonoše (Přišel z hor). – Po válce Weiss svůj styl přizpůsobil dobovým estetickým koncepcím a zobrazoval proměny a vnitřní boje člověka uprostřed společnosti směřující k socialismu (Příběhy staré i nové). K fantastické literatuře se vrátil ve druhé polovině 50. let, kdy svou tvorbou spoluutvářel v rámci české literatury žánr sci-fi. Jeho tázání se po podobě světa a člověka přineslo utopie, v nichž fantastický motiv sloužil k vyslovení ideálu a přesvědčení o budoucí harmonii, kterou přinese dovršení socialismu (O bílém koni). Weissovy variace na ideologické koncepty „nového člověka“ a jeho nového vztahu k práci, která bude radostí, vykreslovaly budoucí psychologické a morální problémy, nové podoby kladných i negativních vlastností a potenciálních konfliktů. Autorova fantazie a obraznost tu však nestačila překonat schematičnost axiomů (Země vnuků, Družice a hvězdoplavci, Hádání o budoucím).

Jan Weiss zemřel 7. 3. 1972 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz