Dnes uplyne 50 let od úmrtí spisovatele Miloslava Bureše

Miloslav Bureš – básník, prozaik, autor literatury pro děti, se narodil 6. 11. 1909 v Poličce. Vlastním jménem Jan Bohuslav Bureš. Křestní jméno Miloslav (Míla) přejal po své první lásce, předčasně zemřelé Milušce Šifnerové. – Vyrůstal v dělnické rodině (otec skladník na dráze, matka v tkalcovně). V letech 1922–1930 studoval na gymnáziu v Poličce, potom dva roky na FF UK. V letech 1932–1937 byl redaktorem libereckého Severočeského deníku, 1938–1945 jičínského A–Zetu. Po osvobození až do roku 1947 působil v rozhlasové stanici Liberec, kterou spoluzakládal, dále postupně jako redaktor nakladatelství Melantrich, Práce a Osvěta (1947–1951), jako úředník na ministerstvu informací (1951–1952), ministerstvu školství (1952–1953) a ministerstvu kultury (1953–1955), později v redakci Svobodného slova, Práce a 1968 v Zítřku. Za přítelem Bohuslavem Martinů cestoval roku 1957 do Říma, 1959 do Švýcarska. Martinů zhudebnil pro smíšený sbor básně Otvírání studánek, Legenda z dýmu bramborové nati, Romance z pampelišek (všechny později souborně v knize Utkáno z pramenů).

Debutoval roku 1924 v Kohoutku, poté publikoval verše ve Studentském časopise a přispíval do periodik: Index, ReD, Kultura doby, Listy pro umění a kritiku, Literární noviny, Plamen aj. Redigoval knižnici Soukromé tisky Sdružení vysokoškolských menšinářů v Liberci (1934–1936) a krátce před smrtí melantrišskou edici Poezie. Pseudonymy a šifry: Spartakus (Kohoutek); b, bš, /bš/, eš, -eš, mbš.

Již v prvních knihách veršů, které stylově vycházely z poetismu, byl Burešovi základní hodnotou a jistotou rodný kraj s jeho chudou přírodou, lidmi a tradicemi. K tomu později přibyl sociální protest (Chudé lásky) a v době národního ohrožení i připomenutí významných osobností Českomoravské vysočiny (Zpěv na Justina Michla, Krajiny Františka Kavána). Spolu se směřováním k výrazové jednoduchosti (s výjimkou angažovaných sbírek z první poloviny 50. let) postupně sílí v Burešově tvorbě předmětná konkrétnost obrazů, založená na důkladné znalosti reálií venkovského života, lidových zvyků a slovesnosti a na smyslu pro odstínění přírodních dějů. Srovnání světa vlastního dětství se světem současným přinášejí metricky jednoduché melodické verše Otvírání studánek a básně, vydané později spolu s Legendou z dýmu bramborové nati a dalšími básněmi souborně pod titulem Utkáno z pramenů. Poslední Burešovi básnické knihy (Pochovávání světla, Slunce zapadá do hlíny, baladický Příběh fotbalového hřiště) charakterizuje vroucnost výrazu, chápání času jako věčné kontinuity země a na ní se střídajících generací, lyrická a reflexivní vyváženost a cit pro zkratku. – Provázanost člověka s rodnými místy prostupuje také Burešovu prózu, vzpomínky (Bohuslav Martinů a Vysočina), pohádky a pověsti pro mládež i soubory lidových písní, zvyků a obyčejů.

Miloslav Bureš zemřel 12. 11. 1968 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz