Dnes uplyne 50 let od úmrtí spisovatele Oldřicha Nouzy

Oldřich Nouza – básník, autor literatury pro děti, se narodil 21. 5. 1903 v Doudlebech.

Pocházel z rodiny učitele. Po maturitě na učitelském ústavu v Českých Budějovicích (1922) působil na obecných a měšťanských školách v Dunajovicích u Třeboně (1922), v Lišově u Českých Budějovic (1922–1925), v Purkarci u Hluboké (1925), v Rapšachu (1925–1927), v Blansku u Kaplic (1927–1931), v Homoli u Českých Budějovic (1931–1940) a v Českých Budějovicích (1940–1948). Od roku 1945 vykonával zároveň různé funkce na odboru školství a kultury v Českých Budějovicích (mj. spoluzakládal Jihočeskou pravdu a pracoval v její redakci, dále byl redaktorem při oblastní úřadovně ministerstva informací). V roce 1950 se přestěhoval do Prahy, kde do roku 1953 pracoval jako kulturní referent na ředitelství státních lázní. Poté získal roční stipendium Svazu československých spisovatelů a od roku 1954 byl redaktorem pražského nakladatelství Mladá fronta (redigoval zde edice Cesty a Mladé cesty). 1963 odešel do důchodu. Člen Levé fronty od jejího založení. Zpočátku se spíše než literatuře věnoval malířské tvorbě a grafice, v níž spojoval sociální cit s ohlasy modernistických směrů, hlavně surrealismu a kubismu. Spolu s Josefem Bartuškou patřil ve 30. letech k vůdčím osobnostem regionální avantgardní skupiny Linie v Českých Budějovicích. Vystavoval v Českých Budějovicích a v Praze.

Grafiky, básně a teoretické úvahy publikoval v Linii (České Budějovice), ReDu, Trnu, Trampu, Indexu, Národním osvobození, Jihu (České Budějovice), Lidových novinách, Haló novinách, Programu D 34–39, U Bloku, Lidové kultuře, Době, Literárních novinách, Rudém právu, Kulturní tvorbě, Jihočeské pravdě a Kalendáři Jihočeské pravdy (České Budějovice), Literárním měsíčníku aj. Užíval pseudonymu Jan Houda a šifer on a O. N.

Nouza byl lyrik smyslového okouzlení a harmonizačních sklonů. Ze svých hravých, zvukově bohatě instrumentovaných básnických začátků pod patronací Halasových Prvních knížek (Rozmluva přes plot) si trvale podržel dvojjedinou inspiraci ženou a jihočeskou krajinou a tendenci k stavebné uvolněnosti básní, jež často vznikaly jako sled souřadně připojovaných, nespojitých obrazů. Také z vývojového hlediska jej charakterizuje spíše podléhání dobovým trendům než souvislý a organický růst. Za nacistické okupace se připojil k proudu melodické lyriky s motivy domovského spočinutí (Z žebrácké brašny). Po válce se pokoušel o patetickou, oslavnou poezii revoluce a splynutí s masami podle vzoru Vladimira Majakovského (Hymna na náměstí, Srdce budoucího věku). Po návratu k tematice všedního života intonoval intimní prožitky v klíči optimistického životního opojení a dominantou jeho poetiky se stalo vzájemné prorůstání krajinných impresí a milostných vyznání (Cesta ze vsi, Řeka). Harmonizační gesto zůstalo příznačné i pro jeho poslední sbírky, v nichž melodie ustupuje před výrazovou strohostí, málomluvností a zajíkavou reflexivností (Z kamene čas, Okno do obor).

Oldřich Nouza zemřel 25. 5. 1974 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz