Dnes uplyne 55 let od úmrtí básníka Jana Nohy

Jan Noha se narodil 26. 11. 1908 v Benešově.  Pocházel z chudé rodiny, jeho otec padl v první světové válce. Noha absolvoval tři třídy měšťanské školy v Praze na Smíchově, v roce 1922 vstoupil do učení v Landfrasově tiskárně v Jindřichově Hradci, kde souběžně chodil do živnostenské školy pokračovací (1922–1926). Po vyučení sazečem odešel do Prahy (1926); zprvu zde pracoval jako dělník u různých firem a poté jako sazeč v Průmyslové tiskárně a ve Státní tiskárně. Nohovy počátky ovlivnil lékař, vykladač dialektického a historického materialismu a interpret Wolkrovy poezie Václav Čedík-Antar, v letech 1926–1934 vedoucí osobnost spolku ISAW (Internacionální associace woodcrafterů – Junáci přírody a práce). Tato organizace, jejímž byl Noha členem, mu také vydala jeho prvotinu běžící pás (na zasáh cenzury z ní byla vypuštěna jedna báseň a několik dalších veršů). Sbírka vyšla jako druhý svazek edice Slunce, v níž všechny svazky, stejně jako příspěvky ve stejnojmenném časopisu, byly tištěny fonetickým pravopisem, jenž prosazoval právě Čedík. Od roku 1936 byl Noha členem skupiny Blok a redaktorem jejího orgánu U (s Bedřichem Václavkem a Petrem Jilemnickým), po polemice se Stanislavem Kostkou Neumannem, týkající se stalinských procesů a knihy André Gida Návrat ze Sovětského svazu, v níž hájil právo na uměleckou i osobní svobodu a právo na kritiku SSSR, však 1937 necítil možnost zůstat nadále členem skupiny a redakce. – Po válce se Noha jednoznačně přihlásil k politice KSČ, angažoval se i během politických procesů. V roce 1945 se stal ve Státní tiskárně ředitelem (do 1952), později působil jako člen ústředního výboru Svazu československých spisovatelů a jeho tajemník (1954–1959). Od roku 1959 byl redaktorem ve Státním nakladatelství dětské knihy a tajemníkem Kruhu přátel dětské knihy. Z cest do zahraničí na Nohu nejvíce zapůsobily návštěvy SSSR (1956 a 1958).

Publikoval od druhé poloviny dvacátých let v periodikách Rudé právo, Rudý večerník, Tvorba, Slunce, Modrá blůza (příloha Dělnického divadla), Středisko, U, Kritický měsíčník, Kytice, Nový život, Lidové noviny, Literární noviny, Plamen, Host do domu, Květy, Zlatý máj aj. Přispěl rovněž statěmi a úvodními slovy do katalogů k výtvarným výstavám, např. Františka Hřivny (1945), Jaroslava Kolihy (1959), Lva Šimáka (1960), Josefa Václava Schwarze (1965). Jako spoluautor je uveden též na obálce knihy fotografií Karla Kýhose Praha (1964), k níž napsal předmluvu. Zpočátku používal pseudonymu Ru-ka.

Nohovy první sociálně bojovné, útočné verše náleží do druhé vlny proletářské poezie 30. let (první tři sbírky označení proletářská poezie nesou i v podtitulu). Prvotina běžící pás je psána „novím“ pravopisem, který podle autora „přináší zjednodušení práce a případně i novou zbraň!“. Tento nový pravopis „je fonetyckí…, měkké i se píše všade, mimo dy, ty, ny…“, rušil i psaní velkých písmen a ů s kroužkem. Třídní nenávist vůči bohatým spoluutváří také druhou Nohovu sbírku pro žízeň života, věnovanou otci a matce, „zabitým válkou“. Vedle ozvuků světové války a sociálního utrpení přináší i oslavu dělnické práce, třídního boje a krásné budoucnosti, která přijde s proletářskou revolucí. (Stejně jako v následující sbírce spodní prameny tu Noha ještě zachovává psaní malých písmen, upouští však již od pravopisu fonetického.) Od sbírky Dvanáct májů se v básníkově perspektivě vedle sociálních problémů objevuje i intimní sféra. Tento přechod je pak patrný především v tvorbě z přelomu 30. a 40. let psané pod vlivem Josefa Hory (Pastorale, Myšlený kruh, Milostná větvení), v níž básníkova výpověď – poznamenaná smrtí ženy – směřuje k samotě a zkoumání závažnosti jistot, které mu poskytuje vlastní nitro. V centru Nohovy pozornosti je slovo a čas. Dochází i k proměně formální stránky poezie: volný nebo nepravidelně rýmovaný verš je nahrazen rýmem pravidelným a formou sonetu. – Nadšené přivítání února 1948 a nástupu komunismu k moci určilo Nohovu sbírku Světlo, oslavující vůdce proletariátu. Proti neduhům, jež trápí socialistickou společnost, jakož i proti emigrantům a „ideologickým nepřátelům za hranicemi“ útočil satirickými sbírkami Čtyři hlavy uťaté aneb I vlas má svůj stín a O nás s námi. Svědectvím opětovné intimizace Nohovy poezie v druhé polovině 50. let je „lyrická trilogie o životě, lásce a smrti“ (Moje sonety, Z lásky, Přes řeku, souborně Básně v prstenech), v níž autor vytvořil vlastní podobu sonetu a prezentoval verše plné ticha a především času, návratu k předkům. Sbírka Z lásky (stejně jako posmrtné Kartinky) pak těží z cest po SSSR. Nohovy pozdní verše jsou poznamenány nemocí, ale zároveň neseny láskou k životu, zemi, domovu, jazyku, ženě a člověku vůbec (Zlomeno půlnocí). Od 50. let měla v Nohově tvorbě významné místo poezie pro děti: jednoduchá krátká říkadla, hádanky i básně pro starší děti, v nichž převažuje přírodní tematika, zvířecí motivy a zdůrazňování lásky k lidem, především k rodině, a na počátku 50. let i dobová politická emblematika (Mladá srdce).

Jan Noha zemřel 19. 1. 1966 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz