Dnes uplyne 55 let od úmrtí básníka Zbyňka Havlíčka

Zbyněk Havlíček – básník a teoretik surrealismu, se narodil 22. 5. 1922 v Jilemnici.

Syn prozaika Jaroslava Havlíčka (1896–1943), bratranec básníka Karla Šebka (1941–1995). Vyrůstal na pražském Spořilově; navštěvoval gymnázium v Praze-Vršovicích a následně v Michli, kde roku 1941 maturoval. Na jaře v roce 1943 utvořil společně s Robertem Kalivodou, Rudolfem Altschulem, Liborem Fárou a Františkem Jůzkem okruh „spořilovských surrealistů“. Za války rovněž navázal kontakty s Karlem Teigem (později ukončené roztržkou), po válce se seznámil s Jindřichem Heislerem, Toyen, Vratislavem Effenbergerem a Závišem Kalandrou; inspirativní přátelství jej poutalo k básníku Karlu Hynkovi. V letech 1945–1950 studoval na FF UK psychologii a estetiku, posléze též filozofii. V roce 1947 žil o samotě v chatě na Svarohu, ve stejném roce podnikl cestu do Finska. Pracoval jako klinický psycholog a psychoterapeut v psychiatrických ústavech v Dobřanech (od 1951, zde osudové setkání s Evou Prusíkovou), a dále v Sadské (od 1964), kde se věnoval experimentům spojeným s intoxikací LSD. V polovině 50. let obnovil kontakty se surrealistickou skupinou kolem Vratislava Effenbergera, v letech šedesátých se stal členem tzv. psychoanalytické skupiny. Zemřel na leukémii 7. 1. 1969 v Praze.

Poezii psal Havlíček již od roku 1939, během svého života však publikoval pouze sporadicky, převážně teoreticky zaměřené stati a polemiky (mj. v časopisech Vesmír, Československá psychiatrie, Plamen). Básně poprvé vydal až v Orientaci (1966) a v Literárních listech (1968); ukázky z tvorby otištěné v revui Analogon (1969) a ve sborníku Surrealistické východisko 1938–1968 (1969) fakticky vyšly již posmrtně. Později byly Havlíčkovy texty oficiálně tištěny až po roce 1989 v Tvaru, Lidových novinách, Tvorbě, Metropolitním Telegrafu a Hostu.
Havlíček se příležitostně účastnil samizdatových projektů: v roce 1951 ve třech exemplářích publikoval francouzský překlad svého básnického díla Dr. Caligari (pořízený Annou Fárovou), v roce 1960 vznikly dva opisy sbírky Lístky do památníku – Verše pro malou If, v samizdatové edici Popelnice vyšla sbírka Miluji, tedy jsem a esej Princip imaginace (společně v roce 1979), v samizdatu dále vyšla sbírka Meteory, studie Skutečnost snu a básnická skladba Útěky z katastrof. V samizdatu vyšel také Havlíčkův překlad Nadeauových Dějin surrealismu (1972, s M. Kochrichtovou) a Bretonovy prózy Šílená láska, Havlíčkovy překlady byly také zařazeny do samizdatového sborníku Zlato času (ed. V. Zadrobílek). Havlíček přispěl do sborníků Objekt 3 (1958), Objekt 4 (1960) a Objekt 5 (1962) a je zastoupen v magnetofonové přehlídce surrealistické poezie Antologie 1962. Později byly Havlíčkovy texty zařazeny do samizdatových sborníků Básníci a samotáři (1984, eds. O. Fibich, J. Brixi) a Pražský surrealismus (ed. V. Kolinger).
Po Havlíčkově smrti věnoval soustředěnou ediční pozornost jeho dílu Vratislav Effenberger; k ohlášeným knižním vydáním nedošlo, v roce 1979 však tentýž editor uspořádal samizdatový průřez Havlíčkovou básnickou tvorbou a výbor z teoretických statí Dialektika poezie a revoluce. Roku 1986 dokončil Pavel Čepický strojopisný soubor Zbyněk Havlíček: Poezie, který se stal východiskem prvního oficiálního vydání Havlíčkova básnického díla Otevřít po mé smrti (1994), připraveného Jiřím Brabcem. Původně ineditně bylo rovněž publikováno pásmo vzpomínkových textů autorových přátel Zbyněk Havlíček 1922–1969. „Speleolog v hlubinách nevědomí“ (smz. 1979, přetištěno in Skutečnost snu, 2003). Kromě vlastní tvorby se věnoval překladům autorů surrealistické provenience (Paul Eluard, André Breton, Maurice Nadeau ad.). V rukopisech dosud zůstávají Havlíčkovy básnické juvenilie ze začátku 40. let (např. sbírka V azuru zakletá), povídky a deníkové zápisky, stejně jako záznamy snů, dosud ojediněle publikované časopisecky (Tvar). Používal pseudonym Tau.

Surrealistická poetika jeho prvních veršů a básnických cyklů vyrůstala z kultu imaginace, suverénního umění metafory, všemocnosti snu a touhy (Menhiry, 1943, vydání zamítnuto; Zem zemřít, 1945; Meteory, 1944; Odvahu!, 1946, vydání 1948 zakázáno; Samotáři financují hru, 1947; Robinson bez moře, 1947; Karlotta plove prsa, 1947, Suomi, 1947). Už tehdy jeho tvorbu doprovázel silný erotický akcent, jenž mohl ústit až do užívání sexuálně explicitních vulgarismů (Levou rukou, 1948). V dalších autorových skladbách a cyklech, vznikajících v ústraní na začátku 50. let a šířených v opisech, jsou romantické postuláty programově konfrontovány se společenskou realitou. Skutečnost světa umění, světa každodenního i oblast snu se střetávají s brutalitou politiky (Kabinet dra Caligariho, 1951; Stalinská epocha, 1951; Karlotta menstruuje, 1951; Tse-Tse, 1951; Způsob šedesátý třetí, 1951; sbírka sentencí a aforismů Prolegomena poezie, 1951, aj.). Po sedmileté odmlce, příležitostně vyplňované psaním privátní milostné lyriky (Lístky do památníku – Verše pro malou If, 1954–60), se k surrealistické poezii vrátil sbírkou Miluji, tedy jsem (1958, připravované vydání stejnojmenného souboru 1969 znemožněno). Usiloval v ní o symbiózu erotických motivů a politických a psychologických reálií moderní doby a v tomto duchu rozvíjel metaforu lásky jako destruktivního a sebedestruktivního aktu. Ve smyslově naléhavých, rozjitřených metaforách dospíval až k zpovědní imaginativní lyrice (mj. ve skladbách a básnických cyklech Tvůj klín nivelizační značka kam sahala má hlava při poslední povodni, 1960; Referát k mezinárodní situaci, 1960; Plivnutí na prapor, 1962; Izraelské plavky, 1962; Útěky z katastrof, 1962; Z malého testamentu, 1962; Otevřít po mé smrti, 1963-64; Pekingský hematom, 1966), místy s otevřeně sebereflexivním či autobiografickým obsahem (List z deníku, 1961; Žiji život a píši báseň, 1961). Vypjatě imaginativní ráz nesou i některé listy jeho intimní korespondence psané v průběhu 60. let (knižně ve svazku Zbyněk Havlíček: Dopisy Evě / Eva Prusíková: Dopisy Zbyňkovi, 2003). Komplementárně a vzájemně inspirativně Havlíčkovu tvorbu doplňovaly odborně zaměřené stati a eseje, souhrnně publikované až roku 2003 v souboru Skutečnost snu. V teoretických textech (Básnický obraz a schizofrenní symptom, 1957–1958; Princip imaginace, 1962; Psychoanalýza a imaginativní umění, 1968, ad.) hledal motivace, které vedou ke genezi básnické metafory, a nalézal spojitost mezi poezií a jazykovým chováním schizofreniků. Systematické úsilí o poznání a analýzu procesů tvorby jej přivedlo k objevu Metody Monte Carlo (1963), koncepčně využívající v poezii role náhody.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz