Dnes uplyne 55 let od úmrtí spisovatele Antonína Matěje Píši

Antonín Matěj Píša – básník, literární kritik a historik, se narodil 10. 5. 1902 ve Volyni, kde také vychodil obecnou školu. Od roku 1914 studoval na klasickém gymnáziu v Písku. Po maturitě (1921) se zapsal na FF UK v Praze. Studoval bohemistiku a germanistiku, jeho učiteli byli Jan Jakubec, Miloslav Hýsek, Otokar Fischer a Arnošt Vilém Kraus. Již od gymnazijních let se Píša účastnil veřejného a kulturního života v Písku. Roku 1919 debutoval (jako sedmnáctiletý) v Píseckých novinách, v časopise středoškoláků Ruch a otiskl také první báseň v Neumannově Červnu, jehož se brzy stal pravidelným spolupracovníkem. V této době se seznámil se Zdeňkem Kalistou a Svatoplukem Kadlecem, a zejména s Jiřím Wolkrem, s nímž uzavřel trvalé přátelství. Jejich názorová blízkost, patrná z programových postulátů, se projevila ve společném odchodu z Literární skupiny, jíž byli oba zprvu (1921) členy, a ve vstupu do Devětsilu (1922). Ještě téhož roku však Píša Devětsil opustil (podobně jako o něco později Jiří Wolker) pro nesouhlas s jeho vyhraňující se orientací směrem k poetismu. Po Wolkrově smrti prožíval Píša těžce životní přelom, provázený rozchodem s většinou generačních druhů a hledáním nových tvůrčích i životních východisek. Znovu se sblížil s Literární skupinou a s okruhem jí blízkým. Roku 1927 zakončil Píša časopiseckou publikací veršů z již nerealizované sbírky Plaché kroky dráhu básnickou. V témže roce získal titul PhDr. prací Otakar Theer a vstoupil (zprvu jako zástupce Otokara Fischera ve funkci divadelního referenta Večerníku) do redakce Práva lidu (kam přispíval už od 1925, kulturním redaktorem 1928–1938). V redakci Práva lidu pracoval Píša až do roku 1938, kdy po zrušení deníku přešel s částí redakce (Jaroslav Seifert) do Národní práce (1939–1941) a posléze do stejnojmenného nakladatelství (1942–1945). Po osvobození krátce pracoval v deníku Práce, v sezoně 1945/1946 byl dramaturgem Národního divadla. V letech 1946–1947 opět působil jako novinář (Práce, Právo lidu) a poté jako redaktor v nakladatelství Práce (od 1948). Roku 1951 Píša z novin odešel a soustředil se (vedle rozsáhlé lektorské činnosti) k práci ediční a literárněhistorické. V letech 1952–1954 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, od 1954 po odchod do důchodu (1963) byl redaktorem v nakladatelství Čs. spisovatel.
Po zmíněném debutu v Píseckých novinách a Ruchu (1919) Píša postupně přispíval zejména do periodik: Červen, Cesta, Země, Rudé květy, Život, Pramen, Orfeus, Den, Proletkult, Host (1921–1929, 1928 též redigoval), Socialista, Rudé právo, Průlom, Tribuna, Zvon, Přerod, Tvorba, Kmen (Neumannův, 1920–1921; Fučíkův, 1927), Nová svoboda, Právo lidu a Večerník Práva lidu, Sever a Východ, Rozpravy Aventina, Literární svět, Dělnická osvěta, Literární noviny, Čin, Panoráma, Program D 38, Kritický měsíčník, Národní práce, Divadelní letáky; po 1945: Práce (1945–1947), Kytice, Kulturní politika, Divadelní zápisník, Česká literatura, Impuls, Písecký zpravodaj. Řídil knižnice Mladí autoři (nakladatelství František Svoboda, 1923–1925), Poezie (Melantrich, 1939–1944), Křižovatky. Nová řada A (Dělnické nakladatelství, 1947–1948) a Dílna (Čs. spisovatel, 1959–1966). V Prameni používal pseudonym A. Šíp. Užíval šifer: -a, amp, amp., -amp-, AMP, AMP., A. M. P., Dr. A. M., p, p., P., pš., š., -š-, -ša.
K padesátým narozeninám mu byl věnován rukopisný sborník (ed. B. Novák).

V pětici básnických sbírek, které Píša vydal v letech 1921–1925, aby se pak jako básník zcela odmlčel, se odráží vývoj poválečné generace od senzualistického vitalismu přes expresionismus a poetický naivismus k proletářské poezii a odtud k poezii osudovosti a tragického životního pocitu. Básnická prvotina Dnem a nocí (autor sám považoval za svůj skutečný debut knihu následující) vychází z poválečné vitalistické vlny, opájející se dynamismem životního proudu, intenzivně vnímaným a zachyceným prudkým sledem impresí a smyslových zážitků. Poetizace a zdůvěrňování světa zejména prostřednictvím personifikující obraznosti charakterizuje sbírku Nesrozumitelný svatý, představující „naprostým prostoupením reality imaginárností“ největší Píšův výboj směrem k avantgardě a předjímající poetismus asociativním řetězením představ a obrazů. Následující Píšův pokus o proletářskou poezii však tuto cestu opouští: v úsilí o naplnění programových postulátů se jeho Pozdravy, časově shodné s Neumannovými Rudými zpěvy, blíží spíše k rétorické „poezii revolučních výzev“, v níž nejednou zazní i programová manifestace revoluční askeze a osobní oběti. Následující sbírky Hvězdy na vlnách, a zejména Hořící dům jako by znovu předjímaly obrat české poezie v druhé polovině 20. let: od dychtivě a důvěřivě prožívaného světa k úzkosti a smutku nad zmarněným snem, nad ztraceným rájem, nad neodvratností tragického údělu. Spolu se zniterněním se proměňuje i podoba Píšova verše, směřujícího nyní od rozvolněné obraznosti i veršové struktury k poetice generace Dykovy a Tomanovy – a ovšem i k jejímu základnímu tématu romantické deziluze. Zápas o vnitřní rovnováhu a zároveň objektivizaci naznačují některé básně poslední sbírky (Z jižních Čech).
Bohatá činnost literárněkritická, kterou Píša zahájil nebývale mlád, vydala už v roce autorových dvacátých narozenin na knižní soubor Soudy, boje a výzvy. Představil se v něm jako programový mluvčí poválečné generace, který podrobil analýze nejen dílo svých druhů, ale i východiska daná tvorbou generace předchozí (šrámkovský senzualismus, naturalismus, pragmatismus), z níž nejpodnětnější se mu jevila poezie civilizační. Spolu s Wolkrem a dalšími stál u zrodu programu proletářské poezie, kterou v dobových polemikách obhajoval (K orientaci nejmladších tvůrčích snah, Červen 1921); na tomto základě vystupuje polemicky nejen proti programu Literární skupiny, ale po Wolkrově smrti i na obhajobu jeho díla a svého pojetí přítelovy básnické osobnosti, a rovněž proti poetismu, který byl vzdálen Píšově představě sociálního a etického poslání umění (stati Krize v mladé tvorbě? a Kudy?, Pramen 1924/1925; Mládí, Právo lidu 1925). Tato orientace vedla postupně k oboustranně vyhrocené roztržce s poetisticky orientovanou částí generace; další soubor Směry a cíle stál už přímo „ve znamení protipoetistické kampaně“, v níž se Píša cítil v podstatě osamocen. Ani břitký polemický tón, ani hledání nových kritérií tvorby ve vágním pojmu „osudovosti“ však Píšovi nebránily v rozpoznání skutečných hodnot, k němuž vedle „pokorného úsilí po spravedlivé objektivnosti soudu“ (jak ji prokázal právě na analýze poetistické, mj. i Nezvalovy tvorby) přispěla hlavně jeho historická fundovanost, vědomí vývojových souvislostí a mimořádná citlivost pro specifiku uměleckého díla a osobitost jednotlivých tvůrců. Zmíněné rysy charakterizují jak Píšovu činnost referentskou, spjatou od poloviny 20. let především s kulturní rubrikou Práva lidu, tak jeho monografické literárněhistorické studie, které tuto činnost od počátku provázely a k nimž se posléze – po svém odchodu z novin – Píša cele soustředil. V mimořádně rozsáhlé kritické činnosti Píša sledoval prakticky celou základní českou (a zčásti i cizí) literární a dramatickou produkci a v zásadě veškerý pražský divadelní život po více než dvacet let. Obsáhlejší studie věnoval jednak básnické generaci, z níž sám vyšel, a z ní zejména autorům sobě nejbližším (přehledné syntetické studie Proletářská poezie a Poezie své doby, monografie Josef Hora; zamýšlenou monografii o Jiřím Wolkrovi Píša v knižní podobě nerealizoval), jednak tvůrcům básnické a prozaické generace předcházející (rozsáhlá monografická analýza Otakar Theer, monografie Ivan Olbracht). Už v předválečné době vznikaly některé z těchto studií jako součást Píšovy práce ediční; zásadní studií doprovodil své třetí vydání Díla Jiřího Wolkra v roce 1928, stejně jako definitivní kritické vydání v 50. letech, či podobně objevné vydání próz Jaroslava Hůlky a Otakara Theera.
Po válce většina Píšových monografických prací bezprostředně vyrůstala z jeho rozsáhlé činnosti redakční a vydavatelské: kromě redakce několika řad sebraných spisů (Josefa Hory, Marie Majerové, Jiřího Wolkra, Jaroslava Seiferta) edičně připravil a komentoval jednotlivé svazky spisů a výbory z díla Jiřího Wolkra, S. K. Neumana, Otokara Fischera aj., doslovy pak doprovodil mnoho svazků řady dalších autorů: Antonína Sovy, Viktora Dyka, Karla Tomana, Josefa Hory, Jindřicha Hořejšího, Viléma Závady, Františka Branislava, Miloše Jirka, Ivana Olbrachta, Heleny Malířové, Jana Weisse, Benjamina Kličky, Václava Řezáče aj. Většinu těchto poválečných (z malé části i starších) studií shrnul sám autor do svazků Stopami poezie a Stopami prózy (posmrtně byl k nim připojen soubor Stopami dramatu a divadla a několik dalších svazků, zahrnujících ve výběru Píšovu kritickou tvorbu tří desetiletí: Dvacátá léta, Třicátá léta, K vývoji české lyriky, Divadlení avantgarda). V těchto pracích, v nichž zužitkoval vlastní zkušenost básnickou i mnohaletou kritickou praxi se dotváří Píšův odborný profil literárního historika.

Antonín Matěj Píša zemřel 26. 2. 1966 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře