Dnes uplyne 55 let od úmrtí spisovatelky Evy Vrchlické

Eva Vrchlická – básnířka, prozaička a autorka vzpomínkových próz, se narodila 6. 3. 1888 v Praze. Byla dcerou básníka Jaroslava Vrchlického (1853–1912) a vnučkou spisovatelky Sofie Podlipské (1833–1897). Vlastním jménem Eva Frídová, později přejímala občanská jména podle manželů; prvním byl překladatel z francouzštiny a němčiny Jaroslav Nevole (1890–1926), druhým dramatik František Zavřel (1885–1947, rozvod 1930), třetím překladatel E. A. Saudek (1904–1963, sňatek 1934, rozvod 1952). Její dcera Eva Vrchlická ml., provdaná Reimoserová (* 1911), byla tanečnicí a herečkou, vnučka Eva Košlerová (* 1932), rozhlasová dramaturgyně, píše pohádkové hry pro televizi a rozhlas. – Po absolvování vyšší dívčí školy v Praze (1907) se Vrchlická herecky školila u Eduarda Vojana a poté u Marie Hübnerové a Ludmily Danzerové. V letech 1908–1909 hrála v divadle Urania, 1910–1911 v Národním divadle v Brně, předtím i poté byla angažována u řady, většinou moravských kočovných divadelních společností, naposledy u Jeřábkovy společnosti. V letech 1913–1959 byla členkou pražského Národního divadla (s nucenou přestávkou 1942–1945), hrála v několika němých filmech (Stavitel chrámu, 1919; Yorickova lebka, 1919) i zvukových filmech (Žena pod křížem, 1937; Rukavička, 1941; Divá Bára, 1949); podílela se na scénáři filmu Kříž u potoka podle předlohy Karolíny Světlé (1937, sc. + František Kožík, Bohumír Polách, r. Miroslav Jareš).

Publikovala od roku 1906 ve Zlaté Praze, dále v periodikách: Lidové noviny, Kmen, Lípa, Lumír, Venkov, Tribuna, Nové české divadlo, Literární svět, Národní divadlo, Rozpravy Aventina, Právo lidu, Tvorba, Literární noviny aj. Pro Čs. rozhlas napsala veršovanou hru Básník ve vlaku (1964). Pseudonym: Francesca.

Poezie Evy Vrchlické navazuje na melodickou intonaci lumírovského verše; tematicky nejosobitější jsou básně inspirované hereckým povoláním (Všechny cesty vedou do Říma). Po válce k dojmům z cest a přírodním motivům přibývají ohlasy aktuálního společenského dění, ale básnířčině citovosti zůstala nejbližší intimní, především milostná lyrika (Verše). Její básnické nadání a smysl pro výmluvnost konkrétních detailů se s největší silou projevily ve vzpomínkových knihách, zvláště v Dětství s Vrchlickým, v němž autorka pokud možno nepřekračuje duševní obzor vnímavého dítěte, které postřehne i slabosti svého milovaného a milujícího tatínka. Ten tu však je, přes své centrální místo, jen jednou z řady postav, zachycených v prolínání povahy, zjevu, chování a většinou i atmosféry jejich příznačného prostředí. Po letech Vrchlická vzpomínky na otce rozšířila o druhý díl, soustřeďující se s větší snahou o dokumentárnost na osobu básníkovu (Dětství a mládí s Vrchlickým). Pozorovatelské a psychologické nadání projevila také v knize vzpomínek Cestou necestou, v níž kromě portrétů svých učitelů Eduarda Vojana a Marie Hübnerové zpracovala zážitky z kočovných divadelních společností. S větším důrazem na dějovou zápletku vykreslila pohnuté osudy zapomenutých hereček v povídkách U divadla. Variací na téma ušlechtilých, milujících žen, jaké Vrchlická oživuje ve vzpomínkách i povídkových portrétech svých hereckých kolegyň, je rovněž román Vincka: příběh chudé dívky prodchnuté touhou pomáhat druhým. Pro děti a mládež napsala pohádky (Nová Anděla) a prózy o raném mládí vlastním (Básník s dětmi) i své babičky a tety, tj. Sofie Podlipské a Karolíny Světlé (Sestry). Prozaicky rovněž zpracovala Shakespearova dramata (Z oříšku královny Mab).

Eva Vrchlická zemřela 18. 7. 1969 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz