Dnes uplyne 60 let od úmrtí spisovatele Jana Morávka

Jan Morávek – básník a prozaik, se narodil 1. 5. 1888 v Kamenném Přívoze. Vyrůstal v rodině řezníka a hostinského. Po ukončení měšťanské školy v Jílovém začal studovat chemické oddělení Vyšší průmyslové školy v Praze, po prvním ročníku však odjel k rodičům léčit svou plicní chorobu a studium nedokončil. Když jeho otec v roce 1904 zemřel, odešel Morávek z domova a stal se hercem kočovných divadelních společností. Po tříleté prezenční vojenské službě krátce působil (1912) ve smíchovském Intimním divadle. V letech 1912–14 byl členem Tuttrovy divadelní společnosti v Náchodě. V roce 1914 se účastnil bojů první světové války na srbské frontě, byl zraněn a po léčení v Osijeku a v Praze odvelen do civilu. V roce 1919 nastoupil jako herec do Divadla na Královských Vinohradech, z finančních důvodů však přešel k Hašlerově scéně do Lucerny. V roce 1920 redigoval časopis Obrana venkova a byl redaktorem Kalendáře republiky a téhož roku se stal zaměstnancem nakladatelství Melantrich: vypomáhal v redakci Českého slova, v letech 1924–40 byl šéfredaktorem Pražského ilustrovaného zpravodaje (1921–22 zde na pokračování román Boj o nebe, 1933 humoristická próza Radecký a kanonýr Jabůrek contra Babinský a stará Blažková /s Jaroslavem Veselým/, 1941 román Rybářova žena, 1942 Chléb odříkaný, 1943 Lidé z trhu). 1925–32 redigoval časopis Hvězda československých paní a dívek (zde 1942 na pokračování román Pod mrakem). 1941 odešel předčasně do výslužby.

Přispíval do časopisů, v nichž pracoval, a dále do periodik Máj, Kopřivy, Besedy Času, Venkov, Právo lidu, Beseda naší rodiny (zde 1947 na pokračování próza Matka je všecko, 1948 román Země milovaná), Květen (1949–50 zde na pokrač. román Kuropění), Svobodné slovo (zde 1946–47 na pokračování próza Osudy obyčejného člověka Václava Vršeckého z Bečkova, 1947 Člověk se musí vyznat). Podle jeho próz, námětů či scénářů byly natočeny filmy Píseň života (1924, sc. Sláva Kamilov a Václav Wasserman, r. Miroslav J. Krňanský); Skalní plemeno (1944, r. Ladislav Brom, sc. Karel Steklý), Průlom (1946, podle prózy Blázen z Lorety), Kariéra (1948, oba r. K. Steklý, sc. + K. Steklý) a Plavecký mariáš (1952, r. Václav Wasserman, J. M. dialogy, sc. Miloslav Stehlík, Josef Neuberg a František Vlček). S Karlem Steklým se podílel rovněž na strojopisné verzi scénáře filmu Siréna (1947, jako scenárista uveden pouze K. Steklý, podle Marie Majerové) a na nerealizovaných scénářích Prázdná kolébka (strojopis, b. d., 1944) a Zlaté hnízdo (strojopis, 1945). Užíval též jméno Fran Morávek a šifer -or, -or-.

Počátek Morávkovy literární činnosti zahrnuje idylizující básnické pokusy ovlivněné lidovou poezií, zejména pak popisné a náladové povídky, črty, žánrové obrázky a satiry, usilující o líbivost a stále častěji tematizující autorovy válečné zážitky a tragický i očistný konflikt lásky a války (Nový Cyrano a jiné povídky o lásce, Historie psí a kočičí a jen trochu lidská). Stejné téma Morávek zpracoval v tezovitém dramatu Sražený orel a v autobiografickém románu reportážního charakteru Špatný voják. Vedle toho od konce 10. let psal s Václavem Moserem komedie se zpěvy a operetní libreta pro lidová a ochotnická jeviště. Prosadil se až jako autor lidových románů, když svou životní látku našel v osobitosti a v proměnách rodného Posázaví (převážně z období od druhé poloviny 19. století do první světové války) a stal se ve 30. a 40. letech jedním z nejčtenějších autorů. Navazoval na tradici venkovské realistické prózy (K. V. Rais) a projevil se jako obratný fabulátor se smyslem pro lidovou mluvu a plynulost vyprávění, se sklonem k malebnosti a sentimentální melodramatičnosti, k lyrickému popisu přírody i k naturalistickému detailu. Zobrazil kontrast lásky k domovu a válečné zkušenosti (Ohnivá lázeň), zachycoval rodové a profesní tradice, životní osudy a existenční zápasy rázovitých postav vorařů a plavců (Plavci na Sázavě, Byl na Sázavě přívoz), pytláků a lesáků (Divočina), kameníků (Skalní plemeno) a obchodníků (Srdce na zámek). K romantizujícímu schématu milostné zápletky a vítězící lásky se vracel i v románech z dalších prostředí: polabských rybářů (Rybářova žena), kočovných hereckých společností (Ztracený člověk, Pod mrakem) či pražských trhovců (Lidé z trhu). – Na sklonku 40. let se pokusil v románové kronice, trilogii Zpáteční voda, Veselá ves, Kuropění zachytit osudy posázavských mlynářských a selských rodů od 70. let 18. století v širším záběru sociálního a politického kontextu. V 50. letech se pak snažil svůj obraz Posázaví částečně přizpůsobit dobovým socialistickorealistickým postupům (Plavecký mariáš, Lidé od vody). Svůj vztah k rodnému kraji a potřebu harmonie shrnul v knize vzpomínek U nás na Sázavě a v povídce Děda Zdravíčko. – V didaktických prózách pro mládež Morávek vesměs využíval vyzkoušené náměty: zkušenosti z hereckého života (Bez masky), historii Posázaví (Luba nevolnice, zachycující konflikt pohanství a křesťanství v 10. století; Na hranici života a smrti, o odboji v období nacistické okupace). Osudům bratranců Veverkových věnoval román Sil jsem, nežal jsem.

Jan Morávek zemřel 14. 4. 1958 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz