Dnes uplyne 60 let od úmrtí spisovatele Jana Zahradníčka

Jan Zahradníček – básník, esejista a překladatel, se narodil 17. 1. 1905 v Mastníku.  Pocházel se selské rodiny. Po studiích na gymnáziu v Třebíči (maturoval v roce 1926) studoval germanistiku na FF UK v Praze (mj. u F. X. Šaldy, Václava Tilleho a Otokara Fischera). Studia však nedokončil, pouze složil nižší (1930) a vyšší (1931) zkoušku knihovnickou. Posléze se cele věnoval literatuře; kromě vlastní tvorby básnické také překládal a byl externím lektorem různých nakladatelství. Během pražského pobytu (1926–1936) Zahradníček navázal četná literární přátelství (mj. po jistou dobu bydlel společně s Františkem Halasem), Jan Čep mu zprostředkoval pobyt u Emanuela Frynty ve Slapech u Prahy. Od roku 1936 žil převážně na faře v Uhřínově u Velkého Meziříčí u svého vzdáleného švagra, básníka Jana Dokulila, v březnu 1939 se zde přihlásil k trvalému pobytu. Spolu s Janem Dokulilem a Jakubem Zemkem se Zahradníček podílel na ilegálním ukrývání rodinných příslušníků generála Ludvíka Svobody. Roku 1945 se Zahradníček oženil a odstěhoval do Brna. V letech 1945–1949 byl redaktorem nakladatelství Brněnské tiskárny. V červnu 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu s uměle sestavenou „protistátní skupinou“ (v níž byli mj. Josef Knap, František Křelina, Bedřich Fučík, Václav Prokůpek, Zdeněk Kalista, Ladislav Kuncíř) odsouzen v Brně k třinácti letům vězení (v plném rozsahu byl rehabilitován až posmrtně roku 1966). Vězněn byl jednak v Brně a v Praze na Pankráci, jednak v Leopoldově a na Mírově. V roce 1956 mu byl trest snížen na devět let (patrně na základě intervence Jaroslava Seiferta u prezidenta Antonína Zápotockého). Zároveň mu byla v tomto roce výjimečně povolena návštěva ženy a dětí, hospitalizovaných v třebíčské nemocnici po otravě houbami. Zatímco Zahradníčkovu ženu a syna se podařilo zachránit, jeho dvě dcery zemřely. I přes příslib, že mu bude prominut zbytek trestu, musel se Zahradníček vrátit zpět do mírovského vězení, odkud byl propuštěn až po čtyřech letech při amnestii 1960 (odtud název básnické sbírky Čtyři léta). Po propuštění z vězení žil v Uhřínově, kam byla po jeho odsouzení rodina nuceně vystěhována a kde také po pětiměsíčním pobytu zemřel.

První básně otiskl roku 1924 ve Studentském časopise; patřil ke kmenovým autorům časopisů Tvar (1927–1931) a Listy pro umění a kritiku (1933–1937), v jejichž okruhu nacházel lidskou i literární rezonanci; od roku 1935 pak přispíval do časopisu Akord, jenž také v letech 1940–1944 a znovu po obnovení 1945–1948 řídil. Dále publikoval v periodikách: Archa, Host, Rozpravy Aventina, Literární noviny, Kvart (1930–1937, zejména překlady), Lumír, Poezie, Středisko, Lidové noviny, Ranní noviny, Řád, Rozhledy, Život, Obnova, Národní obnova, Na hlubinu (Olomouc), 1945–1948 přispíval do Vyšehradu, Národní obrody, Kola, Vývoje a Katolíka. V letech 1941–1942 redigoval olomouckou edici Knihovna vybrané četby (Vyšehrad, vyšly jen 3 svazky). V samizdatové edici Rukopisy FTZ vyšlo péčí editorů Bedřicha Fučíka, Mojmíra Trávníčka a Radovana Zejdy Dílo Jana Zahradníčka: 1. Jeřáby (Pokušení smrti, Návrat, Jeřáby), 2. Korouhve (Žíznivé léto, Pozdravení slunci, Korouhve, Svatý Václav), 3. Stará země (Pod bičem milostným, Stará země, Rouška Veroničina, La Saletta), 4. Dům Strach (Znamení moci, Dům Strach, Čtyři léta), 5. Překlady, 6. Paralipomena 1 (Oslice Balaamova, publicistika, deníky 1941–1960; všechny uvedené svazky 1984), 7. Paralipomena 2 (Ježíškova košilka, básně ze sbírek vyřazené, básně do sbírek nezařazené, 1985). Sebrané spisy Jana Zahradníčka vyšly též v exilu formou přetisků (Řím 1986, Nepomucenum, 15 svazků). Pro olomoucké samizdatové Texty přátel připravil Bedřich Fučík sbírku Svět ve dví (1974), v edici Česká expedice vyšla básnická skladba Znamení moci (1979), v Edici Expedice sbírka Dům strach (1984). Zahradníčkovy texty byly zařazeny do samizdatových sborníků Albertovi k šedesátinám (1950), Tempo 1 (1968), Hle, přijde pán (1982), Jedenáctá večer (1982), Básníci a samotáři (1984, eds. O. Fibich, J. Brixi), Obnova (1987, ed. V. Durych), Pekařovské studie (1987), Pekařovské studie II (Nové cesty myšlení 1988, ed. Eva Kantůrková), Nálezy (1988, eds. M. Freiová, K. Neradová), Právo na život (Duch a život 1988, eds. D. Pohunková, M. Freiová, V. Frei). Část Zahradníčkovy korespondence vyšla v samizdatovém souboru Adresát Vladimír Vokolek (Petlice 1980). Scénickou podobu Zahradníčkovy sbírky Ježíškova košilka uvedlo v roce 2002 Klicperovo divadlo v Hradci králové (režie Zoja Mikotová). Užíval pseudonymů Chrysostom (Studentský časopis), Josef Hobza (překlady), Martin Boudálek (Národní obnova 1938) a šifry J. Z.

Pro počátky Zahradníčkovy básnické tvorby (Pokušení smrti, Návrat) jsou charakteristické smutek a fascinace smrtí jako symbolem veškerého zmaru a rozkladu, a také stálá adorace bolesti, bezmála dekadentní melancholičnost, téměř barokní antitetičnost a veršová arytmičnost, prozrazující básníkův zápas s březinovskou dikcí. Tato poezie je, obdobně jako tehdejší verše Halasovy a Holanovy, ovlivněna expresionisticko-traklovským impulsem, jenž byl součástí dobového básnického klimatu, odvracejícího se od poetistické hravosti a nevázanosti. Stejně tak Zahradníčkovu tvorbu od počátku určovala pevná křesťanská víra, vyjadřovaná s jednoznačnou přímočarostí. Vírou Zahradníček překonává bludný kruh sebestředné bolesti a melancholie a v druhé polovině třicátých let si vytváří osobitý projekt duchovního světa, v němž „kdosi pevně drží rozsvícen můj osud“. Plodem jeho úsilí je trojice básnických knih, ve kterých se bolest a samota proměňují v účast a souzvuk se vším, čím žije svět, personifikovaný rodnou Vysočinou (Jeřáby, Žíznivé léto, Pozdravení slunci). Posun do světa mimo vlastní já vnesl do Zahradníčkovy poezie proměnu subjektivity v niternost a přesvědčení, že k životní plnosti nelze dospět v samotě s Bohem, ale pouze ve společenství všech a všeho, čím Bůh člověka obdaroval. Vnímání stvoření jako daru se stalo posléze základním zdrojem Zahradníčkovy radosti z plnosti bytí, symbolizované mohutností slunečního jasu. Tato vnitřní proměna také výrazně ovlivnila jeho další umělecký vývoj: od místy rozkolísaného a rytmicky nepravidelného verše s častými asonancemi dospěl k formální dokonalosti veršů, v nichž se střídá úsečný rytmus (časté užívání sonetové formy) a volně rytmizovaný verš březinovského ražení. V souvislosti s celoevropskou politickou krizí se na sklonku třicátých let prohlubuje Zahradníčkův prožitek národa. V neustálé konfrontaci s převažujícím liberalisticko-materialistickým pojetím národa (v jeho publicistice často splývajícím s pojetím Masarykovým) budoval i jako básník svou ideu češství na tradici svatováclavské, tvořící podle něho páteř české dějinnosti (Korouhve, Svatý Václav, Stará země). Ve verších, střídajících rapsodický patos s úsečností litanie, se opřel o národ jako o metafyzickou entitu, jejíž velikost, neustále stvrzovaná mystickou přítomností národních světců a jednotou mrtvých i živých, může vyrůst toliko z obětí, udržujících řád univerza: jedině v přijetí utrpení jako smysluplné oběti může národ nalézt svou identitu i předpoklad budoucí velikosti. – Po roce 1945 se Zahradníček stává pro svůj katolicismus terčem ostrých útoků ze strany nově se formující socialistické kulturní fronty. I proto v jeho nové básnické tvorbě převažuje apelativnost a temné vize budoucího světa bez Boha, ovládaného destruktivními silami zla. Básnickou skladbu La Saletta (opírající se o mariánské proroctví z roku 1846) lze vnímat jako jakýsi předobraz totalitní moci, v obdobně koncipované skladbě Znamení moci (dokončené 1951) jsou již přítomné básníkovy první tragické zkušenosti s novým režimem. Zahradníčkova poezie vězeňská, mnohdy rekonstruovaná až po návratu domů, je osobitým svědectvím o životě v komunistických věznicích (Dům strach, Čtyři léta). Básník opustil poválečnou apelativnost a obrátil se k lyrice převážně reflexivní, k existenciální meditaci nad těžkou osobní situací i nad tragickým úmrtím svých dětí. Utrpení konfrontuje s opravdovostí náboženské víry, která mu posléze dává smysl, proměňujíc jej v radost pokorně přijaté oběti. – Zahradníček rovněž přeložil řadu básníků blízkých jeho naturelu (Friedrich Hölderlin, Stefan George, Rainer Maria Rilke, Paul Claudel aj.), a také z prozaiků si vybíral ty, na nichž mohl prokázat svůj jazykový cit a smysl pro kultivovaný výraz (Thomas Mann, Eduard Mörike, Richard Billinger, Gertrud von Le Fort aj.). Zvláštní pozornost si zaslouží Zahradníčkův překladatelský podíl na přetlumočení Danteho Božské komedie (s Otto Františkem Bablerem). Nečetná Zahradníčkova esejistika se soustřeďovala především na obecné problémy básnické tvorby (Oslice Balaamova).

Jan Zahradníček zemřel 7. 10. 1960 v Uhřínově.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz