Dnes uplyne 60 let od úmrtí spisovatele Jaroslava Durycha

Prozaik, básník a esejista Jaroslav Durych se narodil 2. 12. 1886 v Hradci Králové. Pocházel z turnovského katolicky orientovaného rodu brusičů drahokamů, jehož členové často byli zvoníky, kostelníky či vůdci procesí; pocházel z něho též obrozenský slavista Václav Fortunát Durych (1735–1802). Předčasně zemřelý otec Václav Durych (1863–1897) byl regionálním žurnalistou, knižně vydal historické drama Jiřík z Poděbrad (1884) a cestopisné črty z Českého ráje a Krkonoš; starší bratr Václav Durych (1885–1912) psal básně a uveřejňoval překlady francouzské poezie (mj. A. Lamartine, A. de Musset); nevlastní mladší bratr Bohuslav Durych (1896–1969) překládal beletrii a vydával bibliofilské tisky. Syn Václav Durych (nar. 1930) se stal editorem otcova díla a jeho životopiscem.
Po matčině smrti (1892) žil Jaroslav Durych u strýce v Libčanech u Hradce Králové, v Žinkovech u Nepomuku (od 1895) a v Želči u Plané nad Lužnicí (1896–98). Roku 1898 byl babičkou z otcovy strany dán na studie s podmínkou, že se stane knězem. Po první třídě gymnázia v Hradci Králové navštěvoval (jako chovanec arcibiskupského konviktu, z něhož však byl 1905 vyloučen pro četbu E. Renana) gymnázium v Příbrami (mat. 1906). Na vojenské stipendium studoval Lékařskou fakultu UK (doktorát 1913). Téhož roku vykonal vojenskou službu v jižních Tyrolích, na dalším výcviku byl ve Vídni. Za první světové války byl lékařem na haličské a italské frontě i v zázemí, po vzniku ČSR krátce zubním lékařem v Přerově, od roku 1919 znovu vojenským lékařem v Užhorodě, Praze, Olomouci (1923–36) a znovu v Praze (do konce roku 1938, dosáhl hodnosti podplukovníka). Od roku 1939 pracoval dále jako lékař. Podnikl několik cest do ciziny (1925 Německo, 1928 Španělsko, 1932 Itálie), při nichž shromažďoval podklady ke svým historickým prózám a jež mu byly též podnětem k cestopisně esejistickým knihám. Durych měl řadu přátel mezi katolickými literáty a umělci (zejména F. Bílek, V. Bitnar, S. Bouška, J. Deml, J. Florian). Ztotožnění s tradicí protireformačního katolicismu a negativní vztah k československé republice, která mu byla projevem zesvětštění a duchovního úpadku, přivedlo Durycha v průběhu 30. let k přitakání totalitním režimům v katolické Itálii a Španělsku a zároveň k řadě útoků proti představitelům demokratické nebo levicově orientované kultury (např. proti K. Čapkovi). Tímto faktem byla také poznamenána Durychova literární prestiž po roce 1945, což se projevilo v dlouholeté publikační přestávce jeho nových prací i v rozpačitém výběru reedic.

Debutoval roku 1908 v časopise Meditace, přispíval do časopisů, jejichž byl redaktorem, a dále zejména do periodik Cesta, Jitro, Lumír, Moravsko-slezská revue, Lidové noviny, Rozpravy Aventina, Kmen, Listy pro umění a kritiku, Na hlubinu, Našinec, Řád, Slovo a slovesnost, Rozhledy aj. V Lidové demokracii 1956-57 vycházela na pokračování část románu Duše a hvězda s titulem Bětuška. Redigoval časopisy Rozmach (Olomouc, 1923–25), Akord (1928–32), Obnova, resp. Národní obnova (1937-38); v nakladatelství L. Kuncíř řídil edici Knihy mladých (1923–25) a v nakladatelství Vyšehrad edici Národní knihovna (1941-43). Užíval pseudonymu Jaroslav Žabka a šifer dch., dch a J. D. – V roce 1956 Vladimír Justl uspořádal a vydal rukopisný sborník Jaroslavu Durychovi k sedmdesátým narozeninám. Strojopisná řada Durychových spisů začala vycházet samizdatově v edici autorova syna Václava Durycha v roce 1986 (soupis viz Bibliografie). Ladislav Jehlička připravil samizdatové sborníky ke 100. výročí Durychova narození (1986) a k 25. výročí jeho úmrtí (1987). – V roce 1998 uvedlo Národní divadlo v Praze adaptaci Bloudění (lit. scénář Pavel Švanda, dramatizace Josef Kovalčuk, Petr Štindl a režisér Jan Antonín Pitínský).

Již raná próza, povídka Jarmark života, naznačila východisko Durychovy tvorby: vyhraněné křesťanskonáboženské pojetí reality jako součásti božího řádu neovlivnitelného lidskou vůlí. Opozičně k liberalistickým, relativistickým a humanistickým tendencím, jež mu ztělesňovala tzv. čapkovská generace, i k socialistické orientaci generace poválečné viděl Durych cestu k překonání nedokonalosti světa v jistotách katolické dogmatiky. (Zvláštní postavení v Durychově systému hodnot měla chudoba jako předpoklad životních kladů – čistoty, nevinnosti, něhy, krásy.) Jeho tvorbu tak charakterizuje slučování zduchovnělé odtažitosti se smyslovostí neustále podněcovanou představou smrti a rozkladu. Souznění s kultem baroka se projevuje jak v pojetí národních dějin, solidarizujícím s protireformací, tak v barokizující stylizaci jazykového projevu. V Durychových raných básnických dílech se toto zaujetí barokní tradicí promítlo do ohlasů lidové baladiky (Cikánčina smrt, Balady), později i do sladce smyslné lyrické atmosféry sbírky Panenky. Obrazy bídy a sociální revolty, které jsou včleněny v představu pevného božího řádu, se dobovým tendencím poválečné poezie 20. let přiblížila sbírka Žebrácké písně. Později se Durychova básnická tvorba orientovala k symbolizující krajinomalbě (Beskydy) a k adoraci zduchovnělého ženství splývajícího autorovi s mariánským kultem. Pro Durychovu prózu, v níž leží těžiště jeho díla, byla ve 20. letech příznačná forma novely (Tři dukáty, Tři troníčky). Durych spojoval naturalisticky drsné líčení sociálního utrpení s vizionářsky vznícenou oslavou duchovních hodnot. Také rozsáhlejší próza z těchto let, milostný příběh Sedmikráska, je založena na prolínání obrazu světa chudoby s rovinou mystiky, zázračnosti a báchorkovitosti. Na konci 20. let se Durych obrátil k historické próze, k tématu raného baroka a pobělohorské rekatolizace. Po rozsáhlém studiu pramenů vydal 1929 románovou trilogii Bloudění, časově vymezenou vzestupem a pádem Albrechta z Valdštejna. Barvitá evokace brutálních scén z třicetileté války, fabulace osnovaná na milostném bloudění českého exulanta a španělské dívky – symbolů tragického vztahu domácího protestantismu a protireformace, i emocionálně stupňovaný protiklad duchovnosti a hmoty, který se promítá do kompozice, obraznosti i jazyka díla, směřují k otázce po hlubším, existenciálním smyslu martyria, jímž prochází člověk v těžké historické době. Blouděním i jeho tematickým dovětkem, výrazově sevřenou „menší valdštejnskou trilogií“ Rekviem, tak Durych otevřel české historické próze žánrové a myšlenkové perspektivy, odlišné od dosud převládající jiráskovské tradice. Po problematické epizodě dvou morálně výchovných románů ze současnosti se Durych ve 30. letech k historické próze opět vrátil (Masopust), orientoval se však již vyhraněně k náboženským námětům (Děti, Služebníci neužiteční – 1. díl budoucí tetralogie o jezuitském řádu). Vůle udržet vypjatou polohu vyprávění plného krutosti a hrůz i stupňující se barokizace větné stavby však hraničila s úpornými deformacemi a vedla až k pocitu konstruovanosti a dogmatické strnulosti těchto děl. V době nucené ediční pauzy po roce 1945 napsal Durych pokleslou románovou variaci na téma svých raných próz o dívčí chudobě a čistotě (Duše a hvězda) a knížku desíti nábožensko-filozofických meditací o vztahu k Bohu a rodné zemi, o smrti a o poslání básníka (Tam). Epilogem jeho tvorby se stala novela Boží duha, polosnový příběh o vině, lítosti a usmíření, situovaný do opuštěného sudetského pohraničí po vysídlení původního obyvatelstva. – Součástí Durychova díla jsou i knihy vzpomínek, fejetonů z cest, esejů o umění i obecných a náboženských úvah, dokumentujících jeho vyhraněný myšlenkový postoj. – Na okraji Durychovy literární aktivity zůstala dramata z náboženských dějin, v nichž se pokusil o oratorium oslavující vznešenost mučednictví, typově příbuzné s posvátným dramatem španělského baroka.

Jaroslav Durych zemřel 7. 4. 1962 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz