Dnes uplyne 60 let od úmrtí spisovatele Petra Bezruče

Petr Bezruč, vl. jm. Vladimír Vašek, se narodil 15. 9. 1867 v Opavě. Jeho otec Antonín Vašek, gymnaziální profesor slovanské a klasické filologie v Opavě, byl čelným národním buditelem ve Slezsku. Pro vlasteneckou činnost byl roku 1873 přeložen do Brna na Slovanské gymnázium. Spisem Filologický důkaz zasáhl do boje o pravost rukopisů (RK a RZ). Vladimír Vašek navštěvoval Slovanské gymnázium v Brně a v letech 1885-88 studoval klasickou filologii v Praze. Roku 1888 zanechal studií a vrátil se do Brna. Tam nastoupil nejdříve jako diurnista k Zemskému výboru a o rok později se stal praktikantem na nádržní poště. Roku 1889 byly v časopisech Švanda dudák otištěny jeho první příspěvky, realistické prózy Studie z Café Lustig. Roku 1891 odešel jako poštovní asistent do Místku; za tohoto pobytu důkladně poznal beskydský a slezský kraj a jeho život. Po dvou letech se vrátil do Brna. 1898-9 byl vážně nemocen plicní a nervovou chorobou. Roku 1900 znovu onemocněl a uchýlil se k bratru Ladislavovi do Ivančic; teprve na podzim 1902 začal opět trvale pracovat. V září 1915 byl zatčen pro klamné podezření, že napsal protirakouskou báseň do pařížského časopisu českých emigrantů. Po věznění ve Vídni a v Brně byl propuštěn pro nedostatek důkazů. V převratových dnech 1918 byl jmenován přednostou brněnské nádražní pošty, avšak hned druhý den se vzdal funkce a vrátil se na dřívější místo v reklamním oddělení. Roku 1928 odešel do výslužby a žil v ústraní v Brně, ale též v Kostelci na Hané, v Brance u Opavy, v létě ve Starých Hamrech v Beskydech. Roku 1939 odešel do Kostelce, kde zůstal až do konce života. Roku 1945 byl jmenován národním umělcem. Zemřel 17. 2. 1958 v Olomouci.

První soubor původně časopisecky otiskovaných veršů vyšel roku 1903 jako Slezské číslo. Podstatně rozšířené, pod názvem Slezské písně, vyšly Bezručovy verše poprvé knižně roku 1909. Přímým podnětem k vzniku básní byla básníkova milostná rezignace, krize jeho zdravotního stavu a s tím spojený pocit odpovědnosti za sociální a národnostní útlak v jeho rodném kraji. Osobní prožitek nenaplněné lásky a dlouho neuvědomělá společenská odpovědnost nabyly najednou podoby horečnaté tvorby. Bezruč nebyl obvyklým typem básníka, který chápe svou tvorbu jako životní povolání. Jeho básně vznikly jako osvobodivý tvůrčí čin náhle, sopečně, ale přitom neosobně. Pochopení vlastní tvorby jako drsného hlasu barda vymírajícího kmene mělo být důsledné, proto také básník dbal tolik o anonymitu.

Pro básně Slezských písní je příznačný trojí tematický okruh: intimní, sociální a národnostní. Intimní lyrika je podivuhodně tlumená, vyjadřuje se spíše náznaky a nápověďmi. Má několik podob: vyslovuje stesk po rodinném krbu (Jen jedenkrát), povzdech nad ženinou zradou, nebo symbolicky zpodobuje vlastní osud (Červený květ, Motýl) a vědomí životní osamělosti.

Bezručův záměr vykřiknout do světa, jaké sociální a národnostní konflikty se odehrávají ve slezské zemi, vedl básníka nutně k epičnosti; baladickou zkratkou typizuje životní osudy slezského lidu. Nejpůsobivější z takto koncipovaných básní, balada Maryčka Magdonova, vyrůstá z životní reality, vyjádřené strohou předmětností, dramatickým sledem a výmluvnými otázkami, které podtrhují sociální naléhavost. Emocionální charakter mají i balady Bernard Žár, Kantor Halfar, Krásné Pole aj.

Teprve na prahu třicátých let vydal Bezruč další samostatnou báseň, Stužkonoska modrá, symbolizující básníkův život, smutný a zahořklý, i zklamání z veřejných poměrů v osvobozeném státě.