Dnes uplyne 70 let od úmrtí básníka a prozaika Jiřího Karáska ze Lvovic

Jiří Karásek ze Lvovic (vl. jm. Jiří Antonín Karásek) se narodil 24. 1. 1871 v Praze. Pocházel se staré měšťanské rodiny, vystudoval gymnázium v Praze a po maturitě začal studovat bohosloví, které po dvou letech opustil. Stal se poštovním úředníkem, později ředitelem knihovny ministerstva pošt a správcem Poštovního muzea. Shromáždil velkou sbírku obrazů, grafiky i cenných archívních památek, kterou jako Karáskovu galerii věnoval Tyršovu domu v Praze.

Spolu s A. Procházkou byl nejdůslednějším představitelem české dekadence; roku 1894 spolu založili orgán této literární skupiny Moderní revue. Kromě tohoto časopisu, který spoluredigoval a kam psal až do jeho zániku, přispíval do Vesny, Nivy, Literárních listů, Rozhledů, Lumíru, Literárních rozhledů, Rozprav Aventina, Fronty aj. Kromě Moderní revue redigoval časopisy Týn, Okultní a spiritistickou revue, spoluredigoval Nový hlas a Český bibliofil. Vydal a úvody opatřil Dopisy K. Hlaváčka, M. Balounové, výbor básní O. Březiny, Grafické listy V. Holara Malá Strana, F. Kubišty Melancholii Strahova. Uspořádal sborník Tryzna za básníka K. Hlaváčka, přepracoval román J. J. Kolára Pekla zplozenci, upravil Arbesova Romaneta.

Ve svém beletristickém díle usiloval ztělesnit představu dekadentní literatury z konce století: veden často jen provokující snahou, pokoušel se realizovat v české literatuře díla, která by vyjadřovala stesk, únavu a zhnusenost překultivovaných, úpadkových vnitřně churavějících duší, v evropské literatuře představovaných hrdiny próz J. K. Huysmanse, J. Péladana, O. Wilda aj. Vědomí úpadku vládnoucí měšťanské společnosti a krize ideálů českého národního života, která vedla u generace devadesátých let ke ztrátě iluzivních společenských jistot a k adoraci nezávislého tvůrčího individua, se v myšlenkovém východisku i v estetickém ideálu českých dekadentů zvrátilo v subjektivismus, v aristokratické pojetí umění s okázale estétským gestem, v hlásání odvratu od života, v opojení zánikem, smrtí a vybičovanou, morbidní erotikou. K. vyjadřuje velmi uvědoměle a programově všechny tyto životní pocity, jimž se nejadekvátnějšího výrazu dostalo zejména v jeho lyrice (Zazděná okna, Písně tulákovy o životě a smrti).

K. próza, která není bez vlivu domácí inspirace (Zeyer, Arbes), přechází od monografických, děj potlačujících studií psychologie výjimečných, z reality vyvržených postav (Gotická duše) k novoromantické fantastičnosti složitých, dobrodružných příběhů, odehrávajících se ve výjimečných, tajuplných a dekorativně působících scenériích a často těžících z psychologie zrůdných lidských případů, z motivů homosexuální erotiky, perverze, šílenství a okultismu.  

Svůj význam si zachovává K. činnost kritická.

Jiří Karásek ze Lvovic zemřel 5. 3. 1951 v Praze.