Dnes uplyne 75 let od úmrtí básníka Stanislava Kostky Neumanna

Stanislav Kostka Neumann prošel složitým uměleckým vývojem od anarchismu, dekadence a symbolismu v devadesátých letech přes civilismus a kritický realismus až k proletářské poezii. Narodil se 5. 6. 1875 v Praze. Po předčasné otcově smrti (advokát, zemský a říšský poslanec) vychovávaly Neumanna spolu s matkou dvě tety ve staré „olšanské vile“ na Žižkově. Tam se později soustřeďovala anarchistická literární skupina. Po nedokončených studiích na gymnáziu v Žitné ulici a na obchodní akademii se stal nakrátko lokálkářem staročeského listu Hlas národa. Roku 1893 byl jako jeden z vůdců studentské a dělnické Omladiny zatčen a odsouzen na čtrnáct měsíců do vězení. Tam vznikla větší část veršů první Neumannovy sbírky Nemesis, bonorum custos. Tuto knihu vězeňské a milostné lyriky věnoval své první ženě Kamile. Ostré zákroky vládní moci proti radikálnímu hnutí mladých sblížily Neumanna přechodně s dekadentní Moderní revue. Dekadentními náladami jsou proto poznamenány básníkovy sbírky z konce století: Jsem apoštol nového žití, Apostrofy hrdé a vášnivé a Satanova sláva mezi námi.

V roce 1897 se rozešel s družinou Moderní revue a založil vlastní časopis Nový kult. Ten zprvu chápal jako literární a umělecký časopis, který by prosazoval nové slovesné a výtvarné směry. Koncem devadesátých let však začal pracovat v anarchistickém hnutí tzv. nezávislých socialistů a zabýval se i teorií tohoto hnutí. Nový kult seznamoval s myšlenkami ideologů anarchismu. Básnickým vyjádřením tohoto období Neumannova života byla kniha Sen o zástupu zoufajících s vizí lidových zástupů, které očistí život „ohnivým křtem“. Nastalé duševní uvolnění doprovázelo i uvolnění v uměleckém výrazu, zejména rytmu a kompozici, ve verši obdobném Sovovu volnému verši. Tvorbu mladšího období shrnul do Knihy mládí a vzdoru.

Neumannovo lidské a umělecké obrození se plně rozvinulo v tzv. moravském období, kdy se básník přestěhoval se svou druhou ženou do Bílovic u Brna, kde uprostřed „lesů a strání“ začal jeho nový život. Bylo to období intenzivní myšlenkové a umělecké práce, básník, i když vzdálen pražskému životu, se stal spolutvůrcem Almanachu na rok 1914.

Plodem tohoto období byly nejen některé básníkovy teoretické stati a fejetony, ale i sbírky: Hrst květů z různých sezon, Bohyně, světice, ženy a především sbírka přírodní lyriky Kniha lesů, vod a strání a Nové zpěvy.

Světovou válku prožil Neumann částečně na frontách v Makedonii a Albánii (Třicet zpěvů z rozvratu). Jako propagátor komunistických názorů se nejpříznačněji projevil ve sbírce Rudé zpěvy.

V druhé polovině dvacátých let se věnoval popularizačním a kulturněhistorickým studiím, naukovou hodnotou obvykle nepříliš výrazným. Větší ohlas vzbudila jeho polemická kniha Anti-Gide neboli optimismus bez pověr a iluzí. Lyrickou žní těchto let byly sbírka elegické erotiky Láska, časovou poezii obsahují knihy Srdce a mračna a Sonáta horizontálního života. Poslední básníkovy sbírky, Bezedný rok a Zamořená léta, mohly vyjít teprve po osvobození v r. 1945.

Méně závažná byla Neumannova prozaická tvorba. Z válečných zkušeností v Albánii čerpá trojdílný cyklus Elbasan, Válčení civilistovo a Bragožda. Dojmy z tehdejší Podkarpatské Rusi zachycují Enciány z Popa Ivana.

Stanislav Kostka Neumann zemřel 28. 6. 1947 v Praze.

Komentáře