František Heřmánek – novinář, básník a prozaik, který obohatil českou literaturu
hlavně svými prozaickými díly ze 40. let, inspirovanými přítomností i minulostí
rodného Třeboňska. Narodil se 2. 8. 1901 v Třeboni, kde také vystudoval v
letech 1912-21 gymnázium. Díky své bohémské povaze, která mu nedovolila najít
si trvalé zaměstnání, žil po celý život v hmotném nedostatku. Po nedokončených
studiích pražské filozofické fakulty strávil delší dobu ve Francii, a když se
vrátil, usídlil se v Brně, kde se živil prací pro rozhlas. Vedle rozhlasových
pásem a her psal hlavně fejetony, které také sám často přednášel; později z
nich sestavil knížku Větru napsáno (1938). Spolupracoval též s Lidovými
novinami, Moravským slovem a jinými listy, kam přispíval lyrickými sloupky,
fejetony i reportážemi. Z reportérských postřehů o chudinských brlozích a
noclehárnách vytvořil svazeček Brno, které není v průvodci (1936). Za okupace žil
v Tišnově. V r. 1945 se přestěhoval do Prahy, kde se chtěl zapojit do veřejného
života osvobozeného státu. Zabránila mu v tom srdeční choroba, na kterou 15. 9.
1946 v Praze zemřel.
Jako básník a prozaik debutoval v roce 1921 v Rudém právu. Jeho knižní prvotina,
básnická sbírka Světla ve tmě (1924), souzněla svou sociální inspirací a
buřičskou agitační notou s dobovou vlnou proletářské poezie, jejíž doznívání se
odrazilo ještě i v baladicky laděném souboru vojenských veršů Za zdí (1926).
Radikální protiměšťácký postoj a pocit zklamání ze sociální skutečnosti první
republiky vyjádřil Heřmánek nejvyhroceněji v lyricky roztěkaném pokusu o
generační román Kohout lásky (1933). Heřmánkovo umělecké dozrání spadá vjedno s
jeho tvůrčím zakotvením v krajině rybníků a blat kolem Třeboně. V přimknutí k
rodnému kraji, k jeho tradicím i historii a k jeho prostým obyvatelům hledal
lék proti malomyslnosti z postavení národa za nacistické okupace. Čtenářsky
úspěšný byl ve své době román Racek se vrací (1941), příběh redaktora, který
mezi citově neokoralými venkovany, pytláky a borkaři, okřívá ze rmutu a špíny,
jež zaplavovaly jeho život ve městě. Základní rysy povahy jihočeského člověka,
na pohled hrubého, ale mravně nenalomeného, pokusil se pak Heřmánek vystihnout v
postavě samotáře a „přírodního“ člověka Ondřeje z románu Bílý vřes
(1943). Obě práce trpí přemírou lyrismu a konvenčností dějových zápletek.
Vrcholem Heřmánková díla je trojice prozaických knih U bratra celého světa
(1944), Srdce zůstalo (1945) a O nesmrtelném regentovi (vyšly posmrtně 1949).
První z nich je boccacciovská rámcová novela, shrnující šprýmovné historky, jež
si u „frantovského“ stolu v krčmě za třeboňskými hradbami vypráví skupina
životních ztroskotanců, lidí, které „osud vrhcábník obehrál“. Jádro druhé
práce, cyklu povídek z třeboňské minulosti, tvoří několik příběhů věnovaných
Jakubu Krčínovi z Jelčan, regentovi rožmberského panství a staviteli
jihočeských rybníků. Ten je také hrdinou třetí knihy, románového pásma
složeného z víceméně samostatných, uzavřených epizod z regentova života.
Heřmánek pojímá Krčína jako zvelebitele a dobrodince třeboňské kotliny a v
jeho postavě vzdává hold věčnému lidskému zaujetí tvůrčí prací. Všechny tři
knihy se spíše než o historická fakta opírají o folklórní tradici, pohybují se
na rozhraní reality a legendy a nejednou využívají i pohádkových postupů. Pod
jemným oparem smutku a nostalgie v nich (stejně jako v Pohádkách starého
rákosí, 1942, určených dětem) zaznívá autorova sympatie k prostým a bezprávným
lidem a k jejich touze po spravedlnosti na světě.
Heřmánkovo dílo upadlo po autorově smrti načas do zapomenutí a dočkalo se svého
znovuobjevení teprve na začátku 70. let minulého století, kdy vyšly nově knihy
U bratra celého světa a O nesmrtelném regentovi.
Zpracováno podle: www.knihovnicka.net