Dnes uplyne 75 let od úmrtí spisovatele Jaroslava Havlíčka

Jaroslav Havlíček, originální prozaik, v jehož psychologicky exponovaném díle se prolíná realistický popis se snovou obrazností a ironie s účastností na lidských osudech, se narodil 3. 2. 1896 v Jilemnici v Podkrkonoší. Studoval na gymnáziu a na reálce v Jičíně. Jeho touha stát se malířem nenašla odezvu u rodičů, proto po maturitě absolvoval roční abiturientský kurz při obchodní akademii v Chrudimi.

Důležitým mezníkem Havlíčkova života byly zážitky z prázdnin roku 1913, kdy se v Jilemnici, díky studentům, vytvořilo plodné kulturně společenské ovzduší, do něhož Havlíček přispěl spolu s bratrem tzv. Jilemnickými písničkami a kde poznal svoji budoucí ženu Marii Krausovou, s níž se v roce 1921 oženil. Peripetie milostného vztah a jejich význam pro autorovu tvorbu přináší lyrizovaná novela Máňa, jeden z prvních Havlíčkových literárních pokusů, který byl vydán z pozůstalosti teprve v roce 1981.

Na počátku první světové války Havlíček krátce studoval v Praze na vysoké škole obchodní vědy, v roce 1915 byl odveden, absolvoval důstojnickou školu v Kadani a na podzim roku 1916 byl odvelen na ruskou frontu, již po zranění vystřídala italská. Od roku 1919 působil jako úředník Živnobanky v Praze. 7. 4. 1943 podlehl zánětu mozkových blan.

V roce 1924 debutoval prostřednictvím Antala Staška ve Zvonu tradičními verši; básně příležitostně publikoval po celý život. Dále přispíval do Národních listů, později do Cesty, kde otiskovali povídky, podobně jako v Severu a východu, v Lumíru a v Českém slově.

Havlíčkova tvorba patří ke složitým jevům české psychologické prózy, v níž tvoří specifický celek svou myšlenkovou náplní, dialekticky kontrastním viděním světa, způsobem utváření postav a jejich začleňováním do děje i místem kompozice ve struktuře díla. Pro Havlíčkovy knihy je příznačná pevná dějová linie a filozoficky podložená psychologická analytičnost, s níž Havlíček zobrazoval niterné dění svých maloměstských hrdinů, baladičnost a osudovost, ironické napětí a záliba v bizarních situacích, smysl pro protiklady, mezní situace a groteskno, pro střetání dobra a zla a řešení problematiky viny a trestu, významnost detailu pro výklad celku. Námětově vychází Havlíček ze své autobiografie a ze znalosti maloměstských poměrů rodné Jilemnice, překřtěné v prózách někdy na Jivno, jindy na Olšinu, s širším okolím potom na Vejrychovsko.

Z žánrového hlediska lze rozčlenit jeho dílo do tří navzájem souvisejících a doplňujících se celků: jednak na romány, vydané většinou za autorova života, dále na novely (Zánik městečka Olšiny, Synáček), romaneta (Jaro v domě, Smaragdový příboj) a delší povídky (Komtesa Camilla, Útěk z civilizace, Kamenný orchestr) a téměř na stovku drobných próz, z nichž některé označoval termínem vzdoropohádky.

Bibliofilskému vydání povídek Knihožrout a Smrt bibliomanova předcházel časopisecký debut části povídkového cyklu Neopatrné panny. Kratší prózy psal v rozmezí let 1927-43 a je pro ně typická námětová cykličnost. Kromě zmarněných ženských osudů staly se jejich častým inspiračním zdrojem vzpomínky na dětství, v nichž hrály důležitou roli sny s fantómy smrti. Prozkoumání lidské duše do nejtajnějších zákoutí a vykreslení vnitřně bohatých a rozporných charakterů umožnila Havlíčkovi kriminální povídka s neschematicky pojatými nositeli kontrastů – hrdinou i poraženým. Sociálně kriticky zaměřená vzpoura mládí proti moralizujícímu šosáctví a životní nudě, rozpornost iluzí a deziluzí, spojení fantaskních a realistických elementů i ironický humor charakterizuje tzv. čertovský a flamendrovský cyklus. Všechny tyto prózy soustřeďuje Zázrak flamendrů, zatímco částečně autobiografické povídky, psané v rozmezí šestnácti let, o drobném úředníkovi Janu Kalvachovi, zaujímají část Prodavače času. Ze specifické kombinace pohádkových motivů a vzpomínek vznikly Vzdoropohádky.

Příběhy zplanělých životů Neopatrných panen předznamenávaly osud hrdinky první části zamýšleného cyklu o Vejrychovsku, která vyšla v roce 1935 pod názvem Vyprahlé touhy, až roku 1944 přepracována a s původním názvem Petrolejové lampy. Úmysl pokračovat v cyklu o Vejrychovsku se promítl do nedokončeného románu Vlčí kůže.

Za umělecky nejdokonalejší bývá považován formálně klasicky vyvážený román Neviditelný, v němž podal Havlíček skvělou studii šílenství, projevujícího se sebeklamem neviditelnosti. Vyhraněnější sociální typizace prostupuje román Ta třetí, opět s motivem smrti. Posun k životnímu kladu představuje Havlíčkův nejbásnivější mnohovýznamový román Helimadoe, nazvaný podle počátečních slabik jmen pěti dcer podivínského maloměstského lékaře, rebelujícího proti tyranii konvencí, ale zároveň přísně střežícího zavedený rodinný řád.