Dnes uplyne 80 let od úmrtí spisovatele Otakara Batličky

Otakar Batlička se narodil 12. 3. 1895 v Praze. Byl český radioamatér, světoběžník, spisovatel a bojovník proti nacismu. Procestoval velkou část světa a jeho putování se stalo podkladem pro jeho dobrodružné povídky pro mládež. Jednak v nich ztvárnil své vlastní zážitky, jednak do nich přepsal vyprávění lidí, se kterými se setkal. Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se stal členem Obrany národa, pro niž jako zdatný radiotelegrafista obstarával spojení s Londýnem. Dostal se do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl údajně při pokusu o útěk 13. února 1942 zabit.
Narodil se jako syn úředníka z pražských plynáren, jako kluk měl jeden problém za druhým. Brzy v dětství mu zemřela matka a otec na něj pravděpodobně neměl příliš času. Neměl smysl pro disciplínu a často se bouřil, v klukovské partě měl přezdívku Baron. Často utíkal z domova. Z jednoho jeho útěku přišel po měsíci dopis z Argentiny: Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně Ota. Bylo mu čtrnáct let. Je to jeho často citovaná věta.
Deset let putoval po světě. Živil se všelijak, jednou jako plavčík, kormidelník, radiotelegrafista na zaoceánských lodích, kovboj a zlatokop v Kalifornii, řidič new yorkského metra, rybář na norských a britských lodích, potápěč v Suezském průplavu, gaučo v Brazílii, obchodník se známkami v Londýně, majitel prádelny, dokonce jako policista v Šanghaji. Poté se s bohatými zážitky vracel na zpět do své rodné země. Stal se také anglickým válečným zajatcem, a to dokonce s primátem, jako první válečný zajatec z Rakouska-Uherska byl zajat v první světové válce, podobně jako Ernest Hemingway se stal prvním raněným Američanem v téže válce.
Ve světě se naučil jazyky: angličtinu, němčinu, španělštinu, portugalštinu, francouzštinu, ruštinu, norštinu, švédštinu a jako jeden z mála také jazyk indiánského kmene guaraní. Přesto nemohl najít doma uplatnění, usadil se trvale v Praze roku 1920. Zkoušel různá zaměstnání, nabízel se tajné policii, pojišťoval psy, nakonec si otevřel vlastní soukromou školu boxu, kde byl instruktorem. Získal vavříny ve střelbě, závodil na motorce. Jeho bohémský osud si nezadal se životem jiného tehdejšího velikána v obchodování se psy, jakým byl Jaroslav Hašek. Osudnou se mu ale stala jeho láska k radiotelegrafii. Postavil si radiovysílačku OK1CB, podle pamětníků byla ještě lepší než ta Československého rozhlasu. Znovu cestoval, i když jen éterem na vlnách radiotelegrafie, ale za to po celé planetě. Dokonce se spojil s Nobileho vzducholodí či Pickardovým balónem letícím do stratosféry. Pracoval jako tramvaják, ale také promýšlel zdokonalení telefonu, navrhl radiové řízení tramvajové dopravy, zkoumal možnosti využití rádia při záchranných pracích v dolech. Jeho povídky vydával časopis Mladý hlasatel, ale toto spisovatelské řemeslo je spíš na okraji jeho zájmů.
Přišla nacistická okupace. Ilegální skupina Obrana národa, jej využila k navázání spojení s Londýnem a Moskvou. Batlička a se stal radiotelegrafistou ilegální skupiny. Na podzim roku 1941 došlo k odhalení a zatčení jejich členů. Byl vyslýchán a poté vězněn na Pankráci, v Terezíně, a poté jej čekal už koncentrační tábor Mauthausen. Podle jedné z verzí se přichystal útěk. Ten se sice zdařil, ale poté se střetl omylem s pancéřovou divizí SS. Údajně byl podle oficiální zprávy zastřelen na útěku. Druhá verze je méně dobrodružná a byl podle ní zabit v roce 1942 benzinovou injekcí do srdce.
Za odbojovou činnost byl roku 1946 vyznamenán válečným křížem „in memoriam“ tehdejším ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou. Jeho pamětní deska je umístěna v Čiklově ulici na domě číslo 7, v nuselském údolí v Praze. Velmi populární se staly jeho povídkové soubory: „Na vlně 57 metrů“ či „Na vlnách odvahy a dobrodružství“, obě vydalo nakladatelství Profil v Ostravě 1965 a 1987.

Komentáře