Jan Beneš – prozaik, publicista a překladatel, se narodil 26. 3. 1936 v Praze. Navštěvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu (1951–55, obor tvorba hraček a drobných dekoračních předmětů u prof. Viktora Fixla). Krátce byl výtvarníkem v družstvu Plzeňské dílo a v podniku Hamiro v Příbrami (1955–56). V letech 1956–58 vykonával vojenskou službu, na jejímž konci byl uvězněn za nedovolené ozbrojování a podlamování bojové morálky, v letech 1958–60 pracoval jako horník ve výkonu trestu (amnestie 1960). V letech 1960–62 stavěl kulisy v Ústředním loutkovém divadle v Praze, současně navštěvoval přednášky z dějin umění na Palackého univerzitě v Olomouci (1960–61) a přednášky ze scénografie na DAMU (1961–62). Potom vystřídal řadu příležitostných zaměstnání, věnoval se literatuře a dálkově studoval Právnickou fakultu UK v Praze (1965–66). V letech 1964–66 přispíval do exilového časopisu Svědectví (povídky pod pseud. Milan Štěpka a seriál o kulturní a politické situaci v ČSSR s tit. Dopisy Světlaně pod šifrou Sirius). V srpnu 1966 byl zatčen a v červenci 1967 odsouzen za podvracení republiky k pětiletému nepodmíněnému trestu (na jaře 1968 amnestován a v prosinci 1990 plně rehabilitován). V roce 1969 emigroval do USA. Zde pracoval v řadě zaměstnání, mj. na Harvardově univerzitě (1972–74) příležitostně přednášel o české literatuře. Spolupracoval s chicagským krajanským listem Denní hlasatel. V letech 1974–93 působil na Defense Language Institute v Monterey v Kalifornii, kde též do roku 1979 studoval na Chapman College. Přednášel na různých vysokých školách v USA, Anglii, Německu a Rakousku. V roce 1990 byl soudně rehabilitován a v roce 1994 se vrátil do České republiky natrvalo. V roce 2007 spáchal sebevraždu.
Benešovy první prózy převážně reflektují postoj mladého člověka k situaci v Československu konce 50. a 60. let. Formálně sevřené povídky jsou věcným záznamem nenaplněných očekávání, nedramatickou konfrontací představ a reality – nakročením k událostem, které většinou nenastanou, výpovědí o nenaplněných možnostech, které zanechávají deziluzi a zklamání (Do vrabců jako když střelí, Situace). Tendence k objektivizaci je posilována převahou vnějškového popisu nad dialogem, psychologickou povahokresbou a důrazem na detail jako typizační prostředek charakterizující širší skutečnost. Pocit uplývání času v banálních životních situacích je ztvárňován s humorně sarkastickým nadhledem a vypointován pocitem znechucení a skepse (Až se se mnou vyspíš… budeš plakat, Banánové sny). Namísto povídek „všedního dne“ však v Benešově tvorbě začínají postupně převažovat osobním zážitkem inspirované prózy, zachycující konflikt totalitní společnosti s právem člověka na osobní svobodu. Autor se v nich často formou dokumentu navrací k přelomovým okamžikům československých dějin konce 60. let a autenticky zaznamenává těsnou propojenost velkých dějinných událostí s konkrétními osudy jednotlivců. Ti jsou v Benešově tvorbě ztvárněni nejčastěji jako morálně silné postavy, vzdorující režimu na základě vnitřního přesvědčení o pravdě a důstojnosti člověka. Benešovy texty velmi často variují téma bezmocnosti jedince v mašinérii komunistických praktik, ve kterých člověka dusí jak strach o sebe a své nejbližší (vzpomínky na vlastní trestní stíhání v kauze spolupráce s exilovým tiskem Indolence), tak přímá konfrontace s tupostí a absurditami obviňování ve státě lidské nesvobody (Svoboda nechodí v rudém šatě). Osobní zážitky z komunistického věznění stojí za vznikem prózy Druhý dech, která pro svou formu dokumentujícího svědectví bývá přirovnávána k Solženicynově novele Jeden den Ivana Děnisoviče, i za fabulovanými prózami, ve kterých autor prostřednictvím osudu konkrétního jednotlivce metaforicky znázorňuje osud tisíců neznámých, jejichž každodenní životaběh byl fatálně narušen totalitní mocí (Balada o Ludimíru). V odlišné poloze se Beneš představuje v textech tematicky nezatížených stigmatem věznění, ve kterých zužitkovává svou zkušenost s životem v Americe. Zobrazení americké demokracie a svobody vyznívá zcela kontrastně k bezútěšnosti situace normalizačního Československa. Kromě střídání poloh napětí mezi humorně nostalgickým vzpomínáním na domov a groteskně hyperbolizovanými událostmi a zážitky v USA (Zelenou nahoru) autor rovněž zaznamenává dynamiku amerického způsobu života s jeho kulturními a společenskými hodnotami, které opakovaně konfrontuje s malostí a omezeností zbolševizovaného československého národa (Americký pitaval, Americká causerie). V odlehčeném proudu vzpomínek na psy (Psové a jiné animálie) či automobily (Moji výbušní zlotvoři) proplétá Beneš historii své rodiny s politickými dějinami československého státu a jejich fatálními dopady na lidské osudy (včetně jeho vlastních). Ke svému životnímu tématu lidské nesvobody se Beneš navrací v knize Smrt kmotřička, ve které skutečnou detektivní zápletku vložil do příběhu čerpajícího z vlastní zkušenosti s československým kriminálem a vojenskou službou. V nefabulovaných textech, historickém dokumentu Zločiny genocidy. Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR 1939–1953 a parafrázi Stalinovy knihy Čas voněl snem. Stručný přehled dějin VKS(b) je vylíčen běh událostí od počátku 20. století až do 90. let, ve kterých Beneš nikoliv pouze s ohledem na ruskou provenienci opravuje a doplňuje neúplná či úmyslně překrucovaná fakta.
Jan Beneš zemřel 1. 6. 2007 v Obořišti u Příbrami.
Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1995