Dnes uplyne 90 let od narození spisovatele Vladimíra Škutiny

Vladimír Škutina – prozaik, dramatik, publicista, autor humoristické a detektivní literatury, se narodil 16. 1. 1931 v Praze.  Otec Jaroslav Š. byl ředitelem Pohřebního ústavu hl. m. Prahy. První manželka (1955–60) Eva Křížová (* 1933, roz. Dobiášová) je novinářka. Škutina navštěvoval gymnázium v Křemencově ulici, od roku 1948 Vančurovo (později sloučené Drtinovo) gymnázium na Smíchově. Po maturitě (1950) byl kratičce redaktorem Práce a ČTK, pak dělníkem v Tatře Smíchov a v Armabetonu. V roce 1952 začal studovat na FAMU, po dvou semestrech školu opustil a zvolil si svobodné povolání. Připravoval revuální pořady a kabarety pro PKOJF (Park kultury a oddechu Julia Fučíka), Divadlo hudby, další pražské scény i pro četná zájezdová vystoupení (Sedm jednou ranou, Praotec Adam na hrazdě, Škola humoru, Humor není pro legraci, Kdyby na sůl nebylo, Ledový večerník aj.). Scenáristicky se snažil uplatnit ve filmu (zvláště ve spolupráci s Václavem Wassermanem); po dobu základní vojenské služby (1956–58) byl přidělen k Ústřednímu domu armády jako redaktor časopisu Pěst. V roce 1962 se stal redaktorem v Ústředí lidové tvořivosti, od května téhož roku do února 1963 byl vězněn za urážku hlavy státu (Ruzyň, Valdice). Na jaře 1963 byl stavebním dělníkem, poté televizním autorem na volné noze. Od října 1967 do července 1969 byl v Čs. televizi zaměstnán, v srpnu 1968 byl jedním z moderátorů provizorního vysílání, na jaře 1969 žil v jugoslávské Portoroži). V srpnu 1969 byl zatčen a vyšetřován zprvu ve vazbě, poté na svobodě, 1971 odsouzen v souvislosti s rukopisem Rusové opravdu přicházejí (o srpnových událostech v Čs. televizi); z vězení (Ruzyň, Hradec Králové, Mírov) byl propuštěn v dubnu 1974. Pracoval jako plavčík a skladník. Podepsal Chartu 77. Od listopadu 1977 do května 1978 byl zaměstnán v Průmyslu kamene (Praha-Zlíchov). Na konci roku 1978 byl nucen vystěhovat se do Švýcarska. Žil v Curychu, spolupracoval s nakladatelstvími Konfrontace, Polygon aj. Od roku 1979 zde byl vedoucím redaktorem časopisu Magazín, do něhož sám také hojně přispíval, a na něj navazujícího Reportéra (1984–90). Na bázi těchto exilových podniků založil řadu edic zaměřených na zábavnou četbu (Revue napětí a humoru, 5 podob humoru a napětí apod.). S režisérem Jaroslavem Gillarem psal komedie uváděné v německých a švýcarských divadlech; jeho televizní a filmové projekty nedospěly k realizaci. V roce 1990 se vrátil do Prahy a pokusil se v Čs. televizi zopakovat své populární cykly z dob pražského jara.

Od roku 1948 přispíval do sportovní rubriky Lidových novin. Jako beletrista debutoval 1951–52 seriálem povídek o vynálezcích v týdeníku Mladý technik, dále publikoval v Kině, Čs. televizi, Filmových a televizních novinách, Stadionu, Reportéru (1968 zde kratší verze Prezidentova vězně) a Zítřku. V samizdatu vyšla jeho kniha rozhovorů Pražské jaro 1968 s Janem Werichem (Popelnice 1981); přispěl do sborníků Dějiny a současnost (Petlice 1978) a Bylo nebylo. Sborník k narozeninám Jaromíra Hořce (pamětní publikace České expedice, 1991). V exilu publikoval v Magazínu (1982 zde komedie Zpátky do ráje, Adame!, 1979 zvláštní číslo s reportáží Rusové opravdu přicházejí) a Reportéru, ale také v dalších časopisech: Národní politika, Obrys (oba München), Husopas (Eggenfelden). Po návratu do Prahy psal do Svobodného slova (jaro 1990). V zahraničí rovněž krátce spolupracoval s rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky a poté se Svobodnou Evropou (relace Co vy na to, pane Škutino?). – Námětem či scénářem Škutina přispěl k filmům Muž v povětří (1955, r. Miroslav Cikán, námět Vladimír Kabelík, sc. + Jiří Karásek a Josef Mach, Škutina neuveden), Hlavní výhra (1959, r. Ivo Novák, sc. I. Novák a Otto Zelenka), Hvězda jede na jih (vyroben 1958, prem. 1964, r. Oldřich Lipský, sc. + Jiří Síla a O. Lipský). Televize realizovala mj. Škutinovu revui Půjčovna talentů (1964, r. Zdeněk Podskalský) a čtyřdílný pořad Jezdec a smrt (1966, r. Jan Eisner). S Vlastimilem Venclíkem pro televizi zadaptovali detektivku Émila Gaboriaua Zločin v Orcivalu (1965, r. Jaroslav Novotný). V témže žánru se prosadil především polodokumentárními krimisériemi, vytvářenými od 1964 spolu s režisérem Jaroslavem Šiklem (mj. 52 dílů Kriminalistické laboratoře). 1967–68 připravoval různé periodické talk-show (Přiložte životopis, Co tomu říkáte, pane Werichu?, Jsme s vámi – buďte s námi aj.). V roce 1994 vytvořil s Miloslavem Švandrlíkem pro Českou televizi sérii loutkových skečů Hlavouni. – Škutinovu prózu Kde bydlí čas přepsala jako divadelní hru Irena Konývková (publikována v Tvořivé dramatice 1998). Užíval šifry Škt.

Škutinova prvotina, věnovaná Prokopu Divišovi, Josefu Božkovi i dalším českým vynálezcům, zručně vykreslila osud pionýrů pokroku, kteří se ve jménu budoucnosti dostali do konfliktu s vlastní dobou (Bez vavřínů). Postupně se jako určující princip autorovy tvorby prosadila sériovost a jí odpovídající kompozice: sled volně přiřazovaných historek, epizod, vzpomínkových obrazů nebo anekdot (Jezdec a smrt, Chata Polárka jde do důchodu, Rodič v síti, Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci). K řetězové kompozici tíhnou rovněž Škutinovy portréty známých osobností (Martina o tenistce Martině Navrátilové, Český šlechtic František Schwarzenberg). Stmelující nostalgií a lokálním i českým patriotismem vyniká nad zmíněné tituly soubor dceři adresovaných ohlédnutí za Prahou vlastního dětství Svět jako skleněná duhová kulička. Ohlas poetiky revuálního pásma Škutina podtrhl sebeidentifikací s Janem Werichem (rozhovory Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!) a podobně se přihlašoval i k odkazu Jaroslava Haška, jehož Švejka citoval jako národní typ (sbírka anekdot Zehn Millionen Schwejks) i jako projekci středoevropské absurdity (Josef Švejk a Josef K., dva osamělí chodci na Karlově mostě). S autobiografickou motivací řady Škutinových próz koresponduje jejich osobní vypravěčská perspektiva. V komponované reportáži Prezidentův vězeň opřel autor popis svého případu z počátku 60. let o časoprostorovou konkrétnost. (Prezidentův vězeň) na hradě plném bláznů, líčící politické vězení tzv. normalizace, se naopak vyznačuje faktografickou neurčitostí a úsilím o reflexivní přesah. V žánru detektivní četby, již psal (podobně jako drama) zpravidla ve dvojici, dospěl Škutina od reportážně traktovaných rekonstrukcí přes absurdně laděnou anekdotu o tajné policii (Kriminalistický případ s opicí) k ironickému variování historie (především Padělané vraždy). V 70. a 80. letech Škutina své texty sytil karikaturami komunismu a sovětského bloku (Vagon strachu, Lenin v Curychu, Ukradený Ježíšek).

Vladimír Škutina zemřel 19. 8. 1995 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz