Květa Koževniková – básnířka a prozaička, se narodila 5. 2. 1930 v Českých Budějovicích.
Dívčím jménem Bartůňková. Sestra divadelní historičky Drahomíry Čeporanové (1926-2005). Studovala na gymnáziu v Českých Budějovicích, od roku 1945 žila v Praze, kde v roce 1949 maturovala na francouzském gymnáziu. Po studiu ruštiny a švédštiny na FF UK (1949–54) nastoupila roku 1954 do Čs.-sovětského institutu ČSAV jako vedoucí oddělení teorie překladu. V letech 1955-78 působila jako odborná asistentka na katedře rusistiky FF UK. PhDr. a CSc. získala v roce 1967 prací Reprodukce běžně mluvených projevů v moderní ruské próze. Svým jménem zaštítila překlad povídek P. G. Antokoľského Pohádky času (1973, přeložil Luboš Dobrovský).
Publikovala především v odborných časopisech: Sovětská věda–jazykověda, Ruský jazyk, Bulletin Ústavu ruského jazyka a literatury, Praha–Moskva, Čs. rusistika, Estetika, Slavia aj., posmrtně v Souvislostech. Jako vědecká pracovnice se věnovala stylistice, teorii překladu a teorii mluveného jazyka. Byla rovněž spoluautorkou různých jazykových učebních pomůcek a učebnic ruského jazyka a autorsky se podílela na Švédsko-českém slovníku (1966). V rukopisu zůstává sbírka povídek Obrysy statečnosti a nedokončená básnická sbírka Radosti mého života.
Literárním debutem Koževnikové byla na počátku 60. let rozsáhlá básnická skladba O nemocném slunci, v níž se autorka pokusila lyrickoepickým příběhem evokovat jeden mimořádný lidský osud. Později se k literatuře vrátila souborem cestopisných causerií, velmi osobitě rozvíjejících čapkovskou tradici a se smyslem pro výstižný detail, neotřele a přitom poeticky popisujících všední skutečnost (ze SSSR, Francie, Dánska, Švédska a dalších zemí – Zpětné zrcátko). Také v knize Aby řeč nestála zůstala Koževniková věrná žánru vtipné causerie; jejím základním tématem je však tentokrát jazyk a jeho různé aspekty – způsoby, jakými jazykové projevy reagují na složitost lidského života.
Květa Koževniková zemřela 5. 10. 1981 v Praze.
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz