Dnes uplyne 95 let od narození spisovatele a dramatika Jiřího Šotoly

Jiří Šotola se narodil 28. 5. 1924 ve Smidarech u Hradce Králové v rodině středoškolského učitele češtiny. Obecnou školu navštěvoval v Litomyšli. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Hradci Králové krátce studoval na pražské konzervatoři. V letech 1943 – 45 byl nasazen do výroby jako pomocný dělník ve slévárně v Plotišti nad Labem. Po válce dokončil studium na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze a absolvoval studia činoherní režie u J. Frejky na DAMU. Souběžně byl zapsán jako posluchač FF UK, kde po šest semestrů navštěvoval přednášky z estetiky a filozofie, studia však nedokončil. Již od roku 1949 pracoval jako režisér a dramaturg v mimopražských divadlech, zprvu v Hradci Králové, pak v Trutnově a Šumperku. Po základní vojenské službě působil jako redaktor v časopisech Čs. Voják, Květen, Kultura a Kulturní tvorba. Od ledna do konce května 1964 řídil jako zastupující šéfredaktor Literární noviny. V letech 1964-67 byl prvním tajemníkem SČSS. Poté se věnoval výhradně literární práci.

Šotolovy básnické začátky z poloviny 40. let jsou spjaty se spirituální tradicí české poezie předchozích desetiletí, umocněny existenciálním prožitkem světové války a protektorátu a zčásti inspirované i poezií J. Hory. Bezmála po deseti letech se Šotola znovu představil sbírkami, napsanými v žánru proklamativní občanské lyriky a přihlašujícími se k politickému ideálu člověka vojáka a bojovníka s imperialismem (Červený květ), k tendenčně redukovanému krédu mladé, čisté duše (Za život).

Po roce 1956 začínala Šotolovu básnickou aktivitu charakterizovat výrazová dvojdomost: dále píše společenskou a politizující poezii (např. v pokusu o apollinairovské či nezvalovské pásmo Bylo to v Evropě). Zároveň však do jeho básní – v určité míře v souzvuku s programem tzv. poezie všedního dne, jak ji uskutečňovali básníci sdružení kolem časopisu Květen, vstupovaly motivy skepse a deziluze, jakož i momenty nadčasového okouzlení životem a objevování krásy ve výjimečnosti až bizarnosti (mj. Venuše z Mélu, Hvězda Ypsilon a Poste restarte).

Vrcholným údobím Šotolovy poezie jsou 60. léta. Po fiktivní společenské revoltě jeho předchozích textů se programově obrátil ke komorní reflexi, ke ztělesňování prožitků zklamání a všeprostupující pokory; ve svých verších se snažil dosáhnout základních psychických jistot, „přelidskosti“. Ve sbírkách Co a jak a Podzimníček zaznělo především téma lásky chápající a zmoudřelé, ale též – s úsilím o civilní lapidární ztvárnění – tragický motiv smrti, zmaru a neodvratné konečnosti bytí.

Od poloviny 60. let se Šotola začal věnovat historické próze. Dominantou jeho tvorby se přitom stala již prozaická prvotina Tovaryšstvo Ježíšovo. Metaforický románový příběh o rekatolizaci slavatovského panství Košumberk v jihovýchodních Čechách během 17. století vykresluje propast lidské odpovědnosti i zneužitelnosti lidského hoře, dramatický konflikt mezi člověkem a ideologií, mezi nevědomou svobodou a vědomou nesvobodou. Představuje však též paralelu k vývoji části mladé poválečné generace od idealistického ztotožnění se s komunismem k pragmatickému lpění na vůli k moci. Již zde se objevují typy postav, které se v autorových následujících historických prózách stanou určujícími: individuum, jež je ve

svých soukromých „malých dějinách“ vláčeno a smýkáno brutálními, absurdními a groteskními dějinami „velkými“. Tuto myšlenku rozvíjí v sérii podobenství z různých historických epoch: tvoří osu bloudění českého loutkáře v době napoleonských válek (Kuře na rožni), autorova výkladu osudů Jana Nepomuckého (Svatý na mostě) i apokalyptického příběhu o středověké dětské kruciátě, která je autorovi symbolem zbytečné oběti velké ideji a zmanipulované bezbrannosti (Osmnáct Jeruzalémů).

V 80. letech napsal volnou románovou trilogii, kde se vrací k tématu první a druhé světové války (Malovaný děti a Róza Rio) a poválečného světa zbaveného vnitřní dynamiky a vyššího filozofického principu (Podzim v zahradní restauraci). V posledních prózách již opustil polohu mnohovrstevného historického podobenství a programově glorifikoval tzv. malého člověka, antihrdinu, který – po zákonu svého nezkaleného humánního smýšlení – nachází životní rovnováhu, a přiklonil se k formě personálního vypravěče.

Jestliže již verše ze 60. let, jako i pozdější prózy vnitřně inklinovaly k dialogičnosti, nepřekvapuje, že autor usiloval svou životní filozofii demonstrovat také prostřednictvím tvorby dramatické, určené nejen pro divadlo, ale i pro film, televizi a rozhlas. Přímým pandánem k poezii „pokvětňácké“ deziluze byla už dramatická prvotina na mytické téma Antiorfeus. K dramatům o střetech mezi vitální podstatou individua a odosobněnými společenskými institucemi (stát a jeho dějiny) náleží jak hry napsané v žánru aktualizované historické hry (Cesta Karla IV. do Francie a zpět, Bitva u Kresčaku), tak texty usilující o nepřímé pojmenování autorova životního pocitu z tzv. normalizace (Ajax, Pěší ptáci, Možná je na střeše kůň).

Jiří Šotola zemřel 8. 5. 1989 v Praze.

Zpracováno podle. Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998

Komentáře