Dnes uplyne 95 let od narození spisovatele a scenáristy Karla Pecky

Karel Pecka se narodil 6. 12. 1928 na Slovensku (Kližská Nemá u Komárna) v rodině inspektora finanční stráže. Do roku 1934 žil s rodiči v Tachtách u Lučence, poté u matčiných rodičů v Českých Budějovických, kde také chodil do obecné školy. V Českých Budějovicích absolvoval rovněž dvouletou obchodní školu (1942-44) a začal pracovat jako úředník. Roku 1945 zde nastoupil do druhého ročníku obchodní akademie (mat. 1948). Z politických důvodů nebyl přijat na Vysokou školu politickou a sociální v Praze, kde pracoval jako úředník v Tesle. V kvěntu 1949 byl zatčen (za spoluvydávání ilegálního kulturně politického časopisu Za pravdu a za údajný pokus o přechod hranic), obviněn z velezrady a odsouzen k jedenáctiletému žaláři. Vězněn byl na Kladně, v pracovních táborech na Jáchymovsku a od roku 1954 v Bytízu u Příbrami; propuštěn byl teprve v prosinci 1959. V letech 1960-65 pracoval jako kulisák v Národním divadle, roku 1963 vykonával náhradní pětiměsíční vojenskou službu v severních Čechách u Pomocných technických praporů. Roku 1965 si zvolil svobodné povolání, od roku 1975 pracoval jako čerpač v národním podniku Stavební geologie. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Od roku 1992 byl členem Rady Obce spisovatelů. Po roce 1990 patřil k iniciátorům vzniku charitativní nadace Sdružení hospody U černého vola, která podporuje hudebně nadané nevidomé děti.

Ačkoli první básně psal už po roce 1945 a v literární tvorbě pokračoval i ve vězení, dochovaly se pouze jeho texty psané v Bytízu. Ve sbírce Rekonstrukce, shrnující básně z let 1954-57, se prolíná reflexe autentických zážitků z věznění s emfatickou touhou po naplnění humanistických ideálů lidstva. Mnohem civilnější tóninou se vyznačují příležitostné, v samizdatu vydané básně, sentence a aforismy (Schody, Stromy, Listy, Domovní znamení).

Základním tématem P. tvorby prozaické, s níž vystoupil v polovině 60. let, je osud lidí vězněných po roce 1948 a odolávajících nejen každodenní brutalitě internace, ale především systematickým tlakům dobového marasmu. Protagonisty prvních P. vězeňských povídek a próz (Úniky, Na co umírají muži, Hra na bratrství) bývají houževnatí jedinci, kteří díky mravní síle obstojí v mezních situacích, kdy jde o holé přežití. Obdobně je tomu i v románu Horečka, vyprávějícím o uprchlém vězni, jenž však na svobodě neunese konfrontaci s charakterovou labilitou vlastní a svých přátel. Prostupování i konfrontace osudů vězněných jedinců a života mimo vězeňské brány se stává osou autobiografických románů Veliký slunovrat, a zejména Motáky nezvěstnému. Jejich hrdinové hledají v opozici vůči totalitnímu systému osobní východisko opět především v mravním korektivu, představujícím obranu proti panujícímu společenskému násilí a bezpráví, a také jedinou cestu k vnitřní svobodě. Jako filozofické a historické podobenství problematizující konvenční představy o morálním kodexu a o mravních normách platných pro společnost a pro individuální bytí je koncipován román Štěpení, paralelní vyprávění o pobělohorských Čechách a o roce 1968, nahlíženém z  perspektivy nonkonformního, především po osobní nezávislosti toužícího hrdiny. V alegorické novele Pasáž vylíčil intelektuální ovzduší Prahy po sovětské okupaci; psychologickou situaci 60. let načrtl v povídkové sbírce Dlouhý koktejl. Pád Pýthie je prózou, v níž se autor pokusil o groteskní zobecnění bizarních a tragikomických cest moderní civilizace, podléhající vlastní průměrnosti a mocenským stereotypům. Svébytnou reakcí na nerudovskou inspiraci jsou Malostranské humoresky, tři sešity próz, v nichž P. s ironií i nadhledem zachycuje typické figurky a příběhy soudobé Malé Strany, aktuální mravní dilemata i každodenní traumata.

Karel Pecka zemřel 13. 3. 1997 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů po roce 1945, Brána 1998