Dnes uplyne 95 let od narození spisovatelky Jany Černé

Jana Černá – básnířka a prozaička, se narodila 14. 8. 1928 v Praze.  Jejím otcem byl avantgardní architekt Jaromír Krejcar (1898–1949). Její matka, novinářka a posléze politická pracovnice Milena Jesenská (1896–1944, známá též jako přítelkyně Franze Kafky), byla v srpnu 1939 zatčena pro odbojovou činnost a později uvězněna v koncentračním táboře Ravensbrück, kde také zahynula. Černá proto dorůstala zejména pod dohledem svého dědečka, profesora zubního lékařství Jana Jesenského (1872–1947). Od roku 1938 navštěvovala v Praze reálné gymnázium, v letech 1942–44 studovala na dvouleté grafické škole, 1946–47 jeden ročník konzervatoře u Františka Maxiána, poté se rozhodla pro bohémský život. Nikdy neměla trvalé zaměstnání, živila se psaním a příležitostnou prací (mj. jako uklizečka, tramvajová průvodčí, pomocnice v kuchyni). V roce 1950 odsouzena podmínečně na půl roku z politických důvodů. Byla matkou pěti dětí. V 60. letech vězněna rok v Pardubicích pro zanedbání jejich péče. Děti byly soudně svěřeny otci nebo pěstounům. Na sklonku života žila v Raspenavě u Liberce a věnovala se umělecké keramice. Zahynula tragicky při autonehodě.

Od roku 1947 psala Černá do Dneška, po roce 1948 se pod jménem Honza Krejcarová účastnila „podzemních“ aktivit surrealistické skupiny (Karel Teige, Vratislav Effenberger) a tzv. spořilovské surrealistické skupiny (Zbyněk Havlíček aj.), od 1950 pak i skupiny mladých literátů a výtvarníků, vyznávajících nový civilismus a totální realismus (Ivo Vodseďálek, Mikuláš Medek, Zbyněk Sekal, a zejména Egon Bondy, jehož básnické tvorbě se stala častou inspirátorkou). Publikovala v samizdatovém sborníku Židovská jména (1949, pod pseud. Sarah Silberstein a Gala Mallarmé) a v samizdatové edici Půlnoc (1950–55). Pod vlastním jménem otiskovala povídky a skici v časopisech Květy (1957), Svět v obrazech, Kulturní tvorba, Hlas revoluce a Divoké víno (1968, črty o ženách ve vězení). V 80. letech uveřejnila v samizdatu knížku Adresát Milena Jesenská (Revolver revue 2/1985 a 3/1986; pův. připraveno k vydání 1969, distribuce zakázána, tiskem až 1991), pouze v samizdatu vyšel básnický cyklus V zahrádce otce mého (Revolver Revue 1988). – V roce 1993 o ní režisérka Nadja Seelichová natočila dokumentární film Seděla ve skleníku a házela kameny sestávající z výpovědí tří jejích blízkých přátel – Egona Bondyho, Ivo Vodseďálka a Johany Kohnové.

První, jen zčásti dochované, nonkonformní básnické a prozaické texty Jany Černé spoluutvářely poetiku poválečného literárního undergroundu. Surrealistická a civilistická inspirace v nich vyústila v negaci společenských i jazykových konvencí, v stylizované popření iluzivního pojetí lidského individua. V nonkonformním gestu autorka často volí šokující sexuální výrazivo a ztvárňuje tabuizované látky. Posmrtně uveřejněná kniha Clarissa a jiné texty shrnuje vedle titulní novely (pokusu o psychoanalytickou prózu, motivem incestu odkazující na de Sadea) také milostnou lyriku a erotický dopis-traktát adresovaný Egonu Bondymu. Pozdější, v 60. letech již knižně publikované autorčiny prózy jsou psány tradiční narativní poetikou. V knize Hrdinství je povinné se Černá připojila k pokusům o přehodnocení budovatelské prózy (Jan Procházka, Ladislav Bublík), v obrazu stavby mládeže však zdůraznila motivy absurdity a odcizení a pokusila se rehabilitovat i dosud zapovězené téma emigrace. Soubor lyrických miniatur Nebyly to moje děti… líčí drastické zážitky dětských i dospělých hrdinů z druhé světové války. V dokumentární knížce Adresát Milena Jesenská rekonstruovala Černá životní osudy a myšlenkový svět své matky.

Jana Černá zemřela 5. 1. 1981 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz