Dnes uplyne 95 let od úmrtí spisovatele Jaroslava Hůlky

Jaroslav Hůlka – prozaik smutných i odbojných osudů chudáků, který se probíjel vlivy naturalismu a expresionismu k proletářské literatuře začátku 20. let, v níž představuje výrazný vypravěčský talent.
 
Narodil se 17. 1. 1899 ve Volyni jako syn učitele. Doma vychodil obec­nou a pak řemeslnickou školu; jako dvanáctiletý odešel studovat na reál­ku do Písku a odtud přešel roku 1915 na vyšší průmyslovku do Brna. Zde ho učil mj. básník Josef Holý. Bydlel zpočátku v Blansku u strýce inženýra v tamních železárnách, později v Brně, kde po maturitě roku 1919 prožil několik divokých měsíců, přecházeje ze zaměstnání do zaměstnání, z jedno­ho společenského prostředí do druhého: byl krátce dělníkem, kamelo­tem, úředníkem i novinářem. Nejvíc jej poznamenalo proletářské pro­středí, které poznal už za pobytu v Blansku. Z Brna pocházela Hůlkova manželka. V brněnském Dělnickém deníku působil jako redaktor Vladi­slav Burian, mj. účastník oslavanské stávky v prosinci 1920, který se stal Hůlkovým přítelem a přispěl pravděpodobně k jeho vstupu do KSČ v prvních měsících po jejím založení. Tak se Brno stalo Čechu Hůlkovi tím, čím Moravanu Wolkerovi Praha: zde se zrodil Hůlka básník wolkerovského typu a Hůlka prozaik drsných příběhů sociálních.
Po návratu z Brna zůstal Hůlka z nedostatku vhodného zaměstnání ně­jakou dobu doma, pak vstoupil do služeb státních drah a působil jako že­lezniční úředník nejprve ve Strakonicích (1920-22), pak Klatovech (1922-23) a Českých Budějovicích (od podzimu 1923). Po posledních odborných zkouškách přijel si na neděli odpočinout do svého rodiště a tam ho zastihl záchvat srdeční mrtvice (4. 5. 1924): zemřel pouhé čtyři měsíce po Wolkerovi. Básnický talent prokázal i jeho bratr Alois (1919-1982).
Po básnických začátcích pokusil se Hůlka o prózu a zůstal jí nakonec věrný. Před rokem 1920 publikoval v Besídce ostravského Dělnického deníku a v brněnské Rovnosti, později uveřejňoval povídky i v beletristické pří­loze Národní politiky aj. Od roku 1921 hlásil se k programu proletářského umění, 1922 vstoupil jako přítel Wolkerův do Devětsilu a publikoval po­stupně v komunistických listech, zejména Rudém právu, Proletkultu a Komunistickém kalendáři. Za jeho života vyšly jen dvě jeho povídkové knihy, Prokletí lidé (1922) a triptych Vrah (1923), krátce po smrti pak další sbírka próz Přátelé a smíření (1925); od roku 1948 objevují se výbory z jeho díla: Nedooraná brázda (1948), Červené jaro (1956, zde i verše), Láska i nenávist (1973). V tomto posledním jsou uveřejněny i práce dosud ne­známé nebo známé jen částečně, jako fragment románu Válka,  vydaný poprvé samostatně 1960, a další fragment Srdce města, z něhož byla až do roku 1962 známá jen první část nazvaná Děti.
Dík svému básnickému vidění života dovedl Hůlka ve zdánlivě banál­ních příbězích proletářů a vůbec společenských vyděděnců vyhmátnout tragiku jejich osudu, představit ji v nečekaném osvětlení a získat čtenáře pro jejich zápasy a naděje. Ve svých nejlepších číslech ovládl umění po­dat na malé ploše zhuštěnou zkratku proletářského údělu, zkratku všed­ní, ba nicotné existence, prostou vší líbivosti, ale prodchnutou patosem uraženého a poníženého lidství.
Hůlka neomezil svůj zájem jen na dělníky a městský proletariát v nejširším slova smyslu (žebráky, zestárlé nevěstky, služky atd. v povídkách Láska, Přátelé, Děti…), ale našel sémě revoluce i v pracující inteligenci z lidových kořenů (například povídky Bída, Nezabiješ!, Vrah, zejména 3. část), ve venkovské chudině a v proletarizaci dovršující se zpravidla ve městě. Stejně chápal i otázku jednoty zájmů pracující inteligence a lido­vých mas (Nezabiješ!). Typickou postavu uvědomujícího se proletáře vy­tvořil v povídce Rodina. V povídce Válka má už i postavu uvědomělého dělníka, který chápe sílu třídní solidarity. Významným rysem Hůlkovy prózy je proniknutí do duše chudého dítěte, zejména v románovém frag­mentu Děti.
Básnické vidění života projevilo se u Hůlky tvárně tíhnutím k expresio­nismu, vystřídanému občas naturalistickými pasážemi. Vyústění mnoha jeho próz je poznamenáno fatalismem nebo zase anarchistickou vzpurností. Jeho epický talent někdy rozbředá ve stavebných a výrazových schválnostech. Rubem symbolické platnosti jeho hrdinů je jejich malá ty­pová rozlišenost. Jejich příběhy prokládá Hůlka rád vlastními básnicko-filozofickými komentáři a dovětky. Vcelku však pokročil Hůlka nad soudobou nečetnou proletářskou prózu vetší znalostí života proletářů a jeho zvnitřnělým traktováním (například svět nemocných tuberkulózou v povídce Vrah), konkrétnější argumentací při výstavbě třídních konfliktů (například nezdravost buržoazní školy v Povídce o kráse života) i obrazy proletářské soudržnosti (například v povídce Přátelé).

Zpracováno podle: www.knihovnicka.net