Dnes uplyne 95 let od úmrtí spisovatele Josefa Holečka

Josef Holeček – český spisovatel s regionálním zaměřením na jižní Čechy, představitel realismu, ruralismu a tzv. venkovské prózy. Dále působil jako překladatel a novinář. Narodil se 27. 2. 1853 ve Stožicích u Vodňan v selské rodině. Studovat začal v Písku, Českých Budějovicích a potom, jak sám napsal ve vzpomínkách, ho srdce táhlo do Tábora – na reálné gymnázium. V Táboře na gymnáziu Holeček obdivoval ředitele Václava Křížka. Vzpomíná na něho: „Křížek, učený, osvícený a na slovo vzatý Čech a Slovan. Nekrčí se a neomlouvá za svůj slovanský původ a také jeho žáci jsou hrdí a sebevědomí Češi“ (Pero – paměti). Nejstarší táborský park dnes nese název Holečkovy sady. Od roku 1926 je v něm umístěn pomník Josefa Holečka. Přátelství navázané na táborském gymnáziu s Jihoslovany přivedlo Holečka k celoživotnímu zájmu o dějiny, literaturu a umění. Po studiích pracoval v Záhřebu jako vychovatel; od roku 1875 byl dopisovatelem Národních listů ve válce na Balkáně. Jeden čas sám vydával Slovanské listy. Pracoval v redakci Národních listů, překládal slovanský a finský folklor. Byl velkým zastáncem Slovanů, roku 1887 navštívil Rusko a v roce 1889 se dostal do Malé Asie a Cařihradu. Od roku 1895 až do své smrti žil na Smíchově (od roku 1922 součást Prahy) v domě u Košířské cesty č. p. 105, ulice byla 5. března 1923, ještě za jeho života, pojmenována po něm jako Holečkova a toto jméno jí zůstalo dosud.
Holeček podává ucelený obraz vesnice. Předpokládá, že zlé věci lze napravit láskou mezi lidmi.
Dílo: Černá Hora, Černá Hora v míru, Nekrvavé obrázky z vojny – výbor z fejetonů, v nichž autor dokonale zesměšnil mnoha sarkasmy primitivní bezduchý rakouský militarismus a poměry v rakouské armádě v 70. letech 19. století. Fejetony jsou předchůdci Haškova Švejka a jeho typy rakouských oficírů jsou stejně životné. Za svobodu, Junácké kresby černohorské, Zájezd na Rus, Obšit, Ruskočeské kapitoly, Podejme ruku Slovákům! – Snažil se překonat rozpor mezi českými a slovenskými kulturními kruhy – tato snaha našla mnoho pokračovatelů. Naši – desetisvazková kronika (12 knih) vydávaná od roku 1897 do roku 1930. Popisuje vesnický život v jihočeské vsi Stožice v první polovině 19. století. Jak u nás žijou a umírají – začíná idylickým obrazem z dětství, který se postupně ztrácí. Nejen v tomto díle se pro něj stává symbolem dobra a poctivosti, mravní a fyzické síly a základem národa – postava sedláka. To je poměrně zajímavé, protože u našich buditelů, byl velmi často oblíben nemajetný člověk, který byl vyzdvihován jen proto, že uměl česky. Holečkův přístup je jiný, on ho nemá rád jen pro tu češtinu, ale protože chápe princip fungování vesnice a jeho důležitost v tamním společenství – tzn. nepopírá ekonomicky běžné vztahy a to je v naší literatuře, nejen této doby, poměrně vzácné (především u slovanofilů). Frantík a Bartoň – vzpomínky z dětství, život na vesnici. Tragédie Julia Grégra, Pero – paměti, o závěrečném období národního obrození a době před Modernou.

Překlady: Písně hercegovské, Srbská národní epika, Kalevala – finský národní epos, Kanteletar – sbírka finských lidových písní

Josef Holeček zemřel 6. 3. 1929 v Praze.

Zpracováno podle: http://cs.wikipedia.org