Dvojromán

Nová próza Petra Rittera nazvaná Zde žili (vyd. nakl. Andrej Šťastný, stran 295) vyžaduje pozorného čtenáře ochotného po dokončení četby znovu se vrátit k některým kapitolám. Autor nyní již patnácti knih připomíná opětně rozmluvy hlavní postavy se zesnulým otcem, a nejen s ním. O čemsi, co vlastně neznal, co dosud zůstává před všemi zamlčeno. O jakési osudové smyčce, v níž – už dávno dospělý – cítí rodinné tajemství. Dvakrát či vícekrát padne věta o marném hledání otcových pamětí. Kvůli nim by snad měl být zavražděn… – a možná z rodiny nejen on.
Kde skončily otcovy paměti, které otec několik let diktoval Atě Frodlové? Darmo je hledá na všech místech a ve všech možných úkrytech (str. 125).
Tou obětí by mohla být i snacha Olga, vypravěčova někdejší manželka. Jenže hozená kostka osudu určila jako svou oběť postavu jinou. Té je určen román druhý, k prvnímu od začátku připojený, leč teprve v závěru podivně vystupující.
Podstatná část děje se odehrává v druhé polovině minulého století – s tím větší hrůzou jej čteme dnes. Pamětníkům by mohly pomoci vyhledané vzpomínky a korespondence Rudolfa Slánského uváděné na str. 1975 – 179 vrcholící slovy: 27. listopadu 1952 byl vyhlášen rozsudek nad 14 obžalovanými – z nich 11 židovského původu – Rudolf Slánský byl odsouzen k smrti. Třetího prosince 1952, pátý den, byl popraven. „Dostal jsem, co jsem si zasloužil,“ byla prý jeho poslední slova. „Někdy musí padnout nevinný. I já. Jsou daně, které je nutné přijmout a zaplatit. Bez daní není zisku.“
„Ty jsi, tati, opravdu nezapochyboval?“ táže se mrtvého otce jeho syn, ptá se vlastně každého člověka. „Ať Slánský svou smrt přijal jako oběť, nebo mu byla vysvobozením, z Gottwaldovy strany šibenice to byla vražda.“
Zde žili. Říká v knize postava, jíž autor dává profesi právníka, prokurátora, dnes stárnoucího advokáta.

Irena Zítková