Krkavec a další stvoření

Knížka Martina Vopěnky nazvaná O duši a dívce (vyd. Mladá fronta) je zvláštní. Krásně ilustrovaná japonskou malířkou Iku Dekune nevypráví jen příběhy zvířat (a méně už lidí), nýbrž toho, kdo je – byť neznámý – jmenován Stvořitelem. Tím, kdo vše způsobil a nade vším má moc. Nad lidmi, zvířaty, ale i stromy a kameny. Proto mohou ve zde předkládaných pohádkách, odehrávajících se většinou ve Větrných horách, všichni spolu hovořit. Třeba vlk s Měsícem, Buk s Modřínem.
Lidé si vytvářejí pohádky o hranicích mezi zlou temnotou lesa a světlou civilizací (str. 88). Několik moudrých se rozhodlo ochránit společné před ničivými zásahy jiných. Nepodaří se jim sice uhlídat vše, ale často jsou úspěšní. „Měsíc mluvil čím dál rychleji. Cesta bude nebezpečná. Musíš ji podstoupit. Vydej se na ni. Každou noc, budu ti svítit…“ (str. 89).
Avšak tím hlavním v autorově vyprávění je Krkavec. Jeho život, probíhající celou knihou – od narození až ke stáří. Střídavě se objevuje mezi čtrnácti pohádkami – v obrazech.
Spisovatel – sám básník i prozaik – vložil do této knihy – zdá se mi – mráz Antarktidy, již kdysi navštívil. Také vzpomínku na oba své rodiče, sice nejmenovanou, lépe: vloženou do Krkavcova života (např. str. 135-136). Tvrdí s přesvědčením: Když umřeme, ve skutečnosti někam neodcházíme. Zůstáváme tady, mezi živými. I jeho rodiče tady zůstávají – v zemi, ve vzduchu, ve vodě.
Tak jsem si tuto knížku vysvětlila já.
Jiní čtenáři ji bezpochyby procítí jinak, naleznou v ní jiné poslání. Přesto zde připomenu: podtitul Pohádky z hor je šalebný. Dílko je vhodné pro dospělého nebo dospívajícího, ne však pro malé děti.

Irena Zítková