Dnes by oslavil 85. narozeniny spisovatel Josef Topol

Josef Topol – dramatik, básník a překladatel, se narodil 1. 4. 1935 v Poříčí nad Sázavou.

 Otec byl strojním topičem u státních drah, matka lesní dělnicí. Jeho žena Jiřina Topolová (* 1931) je dcerou spisovatele Karla Schulze (1899–1943). Syn Jáchym Topol (* 1962) je spisovatel, syn Filip Topol (* 1965) básník, prozaik a autor písňových textů, frontman hudební skupiny Psí vojáci. – Josef Topol vychodil obecnou a měšťanskou školu v rodišti, reálné gymnázium studoval v Benešově (1950–53). Po maturitě odešel do Prahy a stal se nejprve knihovníkem a archivářem, později lektorem u Emila Františka Buriana v tehdejším Armádním uměleckém divadle (později D 34, do roku 1956). V letech 1954–59 studoval divadelní vědu a dramaturgii na DAMU. Po studiu byl ve svobodném povolání. Roku 1965 absolvoval čtyřměsíční stipendium Fordovy nadace v USA. V témže roce se stal jedním ze zakládajících členů Divadla za branou, kde působil jako lektor a také jako režisér. Po zákazu premiéry jeho hry Dvě noci s dívkou a následném zrušení divadla (1972) ztratil Topol možnost publikovat a vidět své hry na jevišti. V letech 1974–75 byl korektorem nakladatelství Vyšehrad, roku 1977 pracoval na půl úvazku jako provozní pracovník v Lyře Pragensis. Po podpisu Charty 77 na podzim 1977 krátce pracoval jako dělník u stavebního podniku, záhy však odešel do invalidního důchodu.

 Verše a eseje sporadicky publikoval v Hostu do domu, Tváři, Plameni, Divadle, Boxu, programech Divadla za branou. Jeho hry byly poprvé publikovány v časopisech Divadlo (Konec masopustu, 1963; Kočka na kolejích, 1965; Slavík k večeři, 1967; Hodina lásky, 1968), Revolver Revue (Stěhování duší, smz. 1987; znovu 1991), Listy – Čtení na léto (Řím, Sbohem, Sokrate!, 1984; Stěhování duší, 1988), Divadelní revue (překlad a úprava didaktické hry Jana Amose Komenského Diogenes cynik znovu naživu, 1992, prem. 1974 pod jménem Václava Vrby). V samizdatu vyšly hry Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje (1976) a Sbohem, Sokrate! (1977). Topol též přispěl do rukopisných a samizdatových sborníků a antologií Tempo 1 (Brno 1968), Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); Pohledy 1 (1976), Písačky pro Dominika Tatarku (1983), Básníci a samotáři (1984), In memoriam B. F. (1984, sborník věnovaný Bedřichu Fučíkovi), Setkání. Panu profesorovi Václavu Černému k osmdesátým narozeninám (1985), O divadle 2 (1987); Z Obsahu 1988 (1989). V samizdatovém periodiku Jednou nohou (resp. Revolver revue Jednou nohou) publikoval pod pseudonymem Jetel překlady povídek Isaaca Bashevise Singera Kafkův přítel (1985), Klíč (1986) a Holubi (1986). – Hodina lásky byla původně napsána jako hra rozhlasová, její premiéra (1968) se však konala až po divadelním uvedení. – Ve sborníku O divadle 2 (1987) užil šifry JT.

 Topol je jedním z nejvýraznějších českých dramatiků. Přes veškeré hledání a opakované opouštění již zažitého tvaru, které je pro něj charakteristické, si jeho tvorba zachovává výraznou vnitřní kontinuitu, spočívající zejména v důrazu na etický rozměr bytí. Nezakotvené, tápající a pochybující postavy Topolových her se zpravidla ocitají pod tlakem mezních situací, které vychylují vnější skutečnost do nápadnější podoby, přibližující podstatu jevů. Nezadržitelné plynutí života k smrti a lásky k nelásce je v Topolově dramatice spojeno se silně akcentovaným motivem času. Jeho prvotina, veršovaná tragédie Půlnoční vítr, je napsána blankversem, poeticky vznosným jazykem. Ač námětově čerpá z pověsti o lucké válce, vyjadřuje soudobou nechuť k zavedeným pravdám a očišťuje frázemi zešedlé pojmy, jako jsou statečnost a láska. Zjitřenou metaforičnost prvotiny Topol opustil ve hře Jejich den, v níž uvedl do českého dramatu mladého současného hrdinu, který na rozdíl od optimistických předchůdců z období socialistického realismu pochybuje a hledá, odmítá převzít zdiskreditovaná pravidla generace otců. (Hra vznikla v dramaturgické dílně Karla Krause a režiséra Otomara Krejči, s nimiž pak Topol úzce spolupracoval až do roku 1972.) K charakteristickému propojení obrazivého jazyka, plného básnických ozvláštnění, a autentické hovorové řeči dramatik dospívá v následující tvorbě. Hra Konec masopustu s námětem ze současného venkova náleží do linie tzv. vesnických dramat, zásadně však mění vžité dobové schéma. Reálné osudy postav se tu prolínají s rejem masopustních maškar a s rovinou symbolickou, povyšující hru na básnické podobenství. Sociální střetnutí tak přerůstá v etický konflikt, odkrývající ztrátu identity kolektivizované vesnice i ztrátu odvěkých hodnot, které marně brání poslední soukromý rolník. Trojice dalších aktovek se soustřeďuje na intimnější tematiku, na základní vztahy mezi lidmi a klíčové momenty života. V Kočce na kolejích přerůstá dialog milenců, čekajících pozdě v noci na vlak, v existenciální tázání po smyslu života, lásky a smrti. K absurdní dramatice se Topol přiblížil aktovkou Slavík k večeři, snovým příběhem hosta pozvaného na večeři, který má být „snězen“. Hranici mezi skutečností, snem a hrou rozostřuje a míru abstraktnosti postav i děje stupňuje dialog mileneckého páru v aktovce Hodina lásky. Autorovým návratem k celovečerní dramatice je hra Dvě noci s dívkou. Z původního záměru pokusit se o komediálně laděný příběh, tvarově vycházející z operety a komedie dell’arte, vzniklo drama s téměř detektivní zápletkou, v němž se metaforicky odrážejí okupační události a počátky tzv. normalizace. Hra Sbohem, Sokrate! je napsána jako nepřetržitý rozhovor účastníků večírku v sochařském ateliéru, z něhož složitým vrstvením významů vyvstává podobenství o smyslu života, umělecké tvorby a pomíjivosti lásky. Vznikla již bez živého kontaktu s divadlem, postihuje atmosféru bezvýchodnosti normalizační situace a podává citlivou a neobyčejně přesnou zprávu o stavu společnosti. Tématem životního účtování jsou spjaty monodrama Stěhování duší a hra Hlasy ptáků (psáno 1988), v níž je opět silně akcentováno téma úporného hledání smyslu umělecké tvorby a autenticity vlastního bytí. – Velmi podobný tematický záběr jako Topolovy divadelní hry má i jeho tvorba básnická, ačkoli jako básník vstoupil Josef Topol do širšího čtenářského povědomí až autorským výborem Básně (1997), obsahujícím poezii psanou po dobu celého třicetiletí od poloviny 50. let a publikovanou dosud pouze sporadicky. Stylisticky obřadné, meditativní básně plné vnitřního napětí, v nichž se volný verš prolíná s tradičními strofickými útvary, vytvářejí prostor pro básníkův návrat do krajiny dětství, k tomu, co bylo ztraceno v nenávratnu, pro úvahy nad časem a vinou, nad láskou s celou její trýznivostí, zachycují však i vědomí marnosti a prázdnoty komunistického bezčasí 70. let, autorovo složité hledání víry i řádu ve vlastní duši či úzkost z fyzického stárnutí. V roce autorova úmrtí vyšla juvenilní sbírka veršů z první poloviny padesátých let Jitřní flétna. – Topolovy eseje, stati, články, rozhovory a příležitostné texty věnované osobnostem dramatu (Shakespeare), poezie (Kollár, Mácha) či výtvarného umění, reflexi autorské i inscenační tvorby a událostí osobního života jsou soustředěny do souboru O čem básník ví.

Josef Topol zemřel 15. 6. 2015 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz