Před 70 lety zemřel redaktor a kritik Karel Teige

Od počátku 20. let byl Karel Teige programovým teoretikem, vykladačem a iniciátorem českého avantgardního umění, vycházejícího z inspirace vlnou západoevropských modernistických hnutí (futurismus, kubismus, dadaismu, později surrealismus).

Karel Teige se narodil 13. 12. 1900 v Praze. Dětství prožil v Neveklově u Benešova, v letech 1911 – 19 studoval na reálném gymnázium v Křemencově ulici v Praze. Už od raných studijních let se intenzivně věnoval literární, překladatelské a výtvarné činnosti. Od roku 1919 studoval na pražské univerzitě estetiku a dějiny umění. Od počátku 20. let se výrazně angažoval na politické levici, vstoupil do nově vzniklé KSČ. Roku 1920 byl jedním ze zakladatelů uměleckého svazu Devětsil.

Působil jako výtvarný referent a podílel se na řadě výstav jako výtvarník, teoretik i organizátor; sám se věnoval grafice, typografii a knižnímu designu a od poloviny 30. let také kolážím. Navštívil několikrát Francii a SSSR, cestoval po Německu, Rakousku, Belgii a Itálii. V letech 1929-30 působil jako hostující docent sociologie architektury a estetiky na avantgardním učilišti Bauhaus v Desau. Od roku 1934 se podílel na činnosti Surrealistické skupiny a působil jako její teoretický mluvčí. Během moskevských procesů vystoupil proti stalinské justici a vyvolal tím roztržku uvnitř surrealistického hnutí, které na protest opustil V. Nezval. Po květnu 1945 Teige podrobil některé své postoje sebekritice, ale opakovaně odmítavým postojem k schematismu umění podrobenému ideologii se vyčlenil z linie komunistické kulturní politiky. Počínaje rokem 1948 byla řada Teigeho edičního projektů znemožněna. V posledním období života byl v kontaktu s novou, nastupující generací surrealistických autorů. Zemřel na srdeční infarkt 1. 10. 1951 v Praze.

Cílem poetismu, jehož zdroje, podstatu a záměry formuloval v knihách Stavba a báseň a Svět, který se směje, bylo vytváření předobrazu šťastného, harmonického a racionálního světa, v kterém umění spontánně splývá se životem. Syntetický ráz poetismu určoval jeho inspiraci, usilující uskutečnit poezii smyslových senzací; jejich prostředky a podněty se stávaly kino, pantomima, experimentální divadlo, cirkus, kabaret, music-hall a lidová zábava vůbec, džez, sport, kouzlo exotiky, krása průmyslu a dynamika moderního města. Protějškem oslavované volné hry imaginace a karnevalové revuálnosti a předmětem Teigeho zásadního odmítnutí byl konzervativní tradicionalismus, měšťáctví a všechny formy mystiky a expresionismu. 

V práci Svět, který voní nastínil z hlediska poetismu dějiny novodobé poezie. Otázkami změny poměru mezi uměleckou tvorbou a společenským životem se zabýval ve studii Jarmark umění. Intenzivní zájem o nové formy umění přivedl. T. k propagaci filmu, jenž v jeho pojetí umocňoval působení lyrismu a získával univerzální a komplexní charakter, vhodný k prosazování nového vidění světa.

Od počátku 20. let se zaměřil na soustavné sledování problémů architektury a urbanistiky v širším kulturním a společensko-politickém kontextu (Zahradní města nezaměstnaných, Nejmenší byt, K sociologii architektury, Architektura pravá a levá).

Po nástupu surrealismu se uplatnil jako interpretátor a zastánce surrealistické metody ve výtvarném umění a literatuře: zdůrazňoval zejména její neomezenou tvůrčí svobodu, nezávislost a pokrokovou roli ve společnosti. V práci Surrealismus proti proudu sumarizoval dění okolo Surrealistické skupiny.

Celoživotně se věnoval komentování a interpretaci moderního výtvarného umění a jeho předchůdců, jakož i jeho konfrontaci s akademismem, eklekticismem a kýčem. Jen torzo zůstalo z monumentálního zpracování pramenů uměleckého modernismu v díle Fenomenologie moderního umění. Její první částí byla posmrtně vydaná práce Vývojové proměny v umění.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998