Dnes uplyne 105 let od narození spisovatele a publicisty Vladimíra Kováříka

Vladimír Kovářík (nar. 12. 10. 2013 v Čelákovicích v rodině maloobchodníka) vystudoval Reálné gymnázium v Brandýse nad Labem; maturoval v roce 1932 s doplňující zkouškou z řečtiny. Na FF UK získal učitelskou aprobaci v oborech čeština a latina (1932–1937). Do roku 1942 vyučoval na žižkovském gymnáziu v Kubelíkově ulici. Pro své protinacistické výroky byl vězněn na Pankráci a v Terezíně, a pak přeložen do táborského gymnázia.

Od roku 1946 Kovářík externě spolupracoval s Čs. rozhlasem jako referent pro styk se školami. Nakladatelství J. R. Vilímek mu svěřilo redigování edice divadelních her pro mládež. V roce 1953 přešel do Čs. televize; v průběhu deseti let vedl vysílání pro děti, literárně dramatickou redakci, umělecký program, a nakonec působil jako programový ředitel.

V roce 1964 odešel z televize na Institut osvěty a novinářství UK v Praze. Následovala docentura v oboru historie a teorie sdělovacích prostředků. Doktorát filozofie získal v roce 1967 po obhájení disertační práce Dětský svět Marie Majerové a kandidaturu věd dva roky poté studií Nerudova cesta k pramenům dětství. Kovářík se na UK soustředil na knižní zpracování dějin české rozhlasové publicistiky v prvních 25 letech; předložil jejich „úvodní verzi“. Aby ho ztrestalo za podporu obrodného procesu, vedení univerzity „nepotvrdilo“ jeho mimořádnou profesuru udělenou na konci 60. let: pykal za to, že v letech 1967 až 1969 byl proděkanem pro studijní záležitosti na Fakultě sociálních věd a publicistiky.

I po přechodu na univerzitu pokračoval Kovářík ve spolupráci s televizí; podílel se na přípravě druhého programu a působil jako externí dramaturg a scenárista literárně dramatického redakce. Připravil seriály o Jiráskově F. L. Věkovi (1971, r. F. Filip) a Babičce Boženy Němcové (1971, r. A. Moskalyk). V roce 1971 tato spolupráce z politických důvodů skončila.

V 70. a 80. letech vysílal Český rozhlas Kováříkovy populárně naučné cykly Prahou staletí (1977–1978) a Odkazy – putování za kulturními tradicemi Čech a Moravy (1970–1983). Tato reportážní pásma připravoval Kovářík ve spolupráci s členem činohry Národního divadla M. Doležalem a rozhlasovým redaktorem M. Navrátilem.

Jako spisovatel–popularizátor se Kovářík věnoval hlavně národnímu obrození: Když velcí byli malí (1959), Hlasy a tváře: čtení o umělcích a umění (1965), Staropražské romance: vyprávění z dob českého jara (1969) a Jiříkovo vidění a jiné příběhy podle divadelních her J. K. Tyla (1973). Kovářík strávil léta přípravou svého stěžejního díla – místopisů nazvaných Literární toulky po Čechách (1977), Literární toulky Moravou (1978) a Literární toulky Prahou (1980); všechny tři svazky vyšly v přepracované podobě i později. Kovářík považoval Toulky za svůj největší autorský úspěch. Na začátku 80. let Kovářík pracoval na rukopisu Slavných a zapomenutých (1983) – šesti dvojportrétů literátů a divadelníků (Klicpera, Pelikán, Tyl, Turnovský, Němcová, Rajská, Neruda, Furch, Rais, Kocourek, Jirásek a Stankovský).

V roce 1980 odešel Kovářík z univerzity do důchodu; pokračoval však v externí výuce na rozhlasové katedře Fakulty žurnalistiky. Nepřestával pracovat na svých posledních knihách: Deset z Národního (1983), Slavní a zapomenutí: čtení o životě a díle našich spisovatelů (1983) a „Daleká, široká pole“: čtení o Janu Nerudovi (1984). Zemřel v šumavských Velharticích 7. 6. 1982.

Zpracováno podle memoárů Stanislava Perknera Čechoamerický příběh (nakl. Gelton – Červenka, 2017) a Slovníku české literatury po roce 1945.